Zapovězené království

Kapitola 3

Turme

Na chvíli se mi můj výhled rozmazal ,jako kdyby se okolní svět vytratil a byla jsem jenom já a nekonečno knih ,které padaly semnou. Ani jsem si nevšimla toho ,že se to událo tak rychle ,až do chvíle kdy jsem ležela pod hromadami knih. V hlavě mi zněla jedna a tatáž otázka

"Proč se to muselo stát?"

Ze snění mně vytrhlo až tahání za ruku. "Mahtiel běž nech mě tu. Hlavně dávej pozor ,aby tě nenašli." zašeptala jsem ,protože jsem se na nic jiného nezmohla. "Pokud si myslíš ,že tě tu nechám ,tak ses asi musela zbláznit." řekla. Začala mě táhnou za ruku ,moc to nešlo ,ale po chvíli mě vytáhla zpod knih. Slyšela jsem ,jak stráže prohledávají knihovnu. "Za chvíli tu budou. Pojď tady by měla být tajná chodba." řekla jsem a ukázala na stěnu ,na které byl pověšen zaprášený svícen. Mahtiel za něj zatáhla ,počkala než se stěna otevře ,poté mi pomohla stoupnou a dojít do chodby. Dveře se za námi zaklaply a my co nejrychleji běželi. Vyšli jsme kousek od mého pokoje. Přeběhli jsme chodbu a zavřeli jsme dveře od mého pokoje.

"Sakra ,musela jsem tak nechat můj náramek. Poznají ,že jsem to byla já. Musím jít někam pryč."řekla jsem. "A co potom? Kam půjdeš." řekla Mahtiel. "Rozhodně tu nemůžu zůstat ,zavřeli by mě. A tebe by obvinili z toho ,že jsi mi pomáhala. Vím pouze o jediném místě kam můžu jít. Půjdu daleko. Daleko za hranice našeho království. Tam mě nebudou hledat a tebe nechají na pokoji." řekla jsem a přitom se převlékla do cestovního obleku ,zabalila věci, jídlo ,které jsem měla nachystané v pokoji ,kdyby se něco pokazilo a nakonec luk s toulcem. Mahtiel se na mě smutně podívala a pronesla, "Počkej ,já půjdu s tebou...,"nestačila nic říct ,protože jsem jí do toho skočila "Ty máš život tady. Já..." zasekl se mi hlas a oči se mi začaly zaplavovat slzami stejně jako Mahtiel "Já bych stejně tady nemohla žít. Žít ve lži by mně pomalu zničilo. A když konečně vím ,jak zemřela moje matka,...už s tím můžu konečně něco udělat" ,dořekla jsem svoji větu.

"Ty teď zůstaneš v mém pokoji. Spálíš mapy a oblečení někde pohodíš. Budeš dělat ,jako bys nevěděla kam jsem šla. Prostě ,jako bych se na místě vytratila. Jen takhle tě snad nechají být." Chtěla něco namítnout ,přesto zůstala potichu a jen přikývla.

Když jsem byla připravena ,svěsila jsem lano z okna a pomalu se spustila. Mahtiel mi potichu popřála hodně štěstí a s pláčem se dala do práce. Doufám ,že ji ještě někdy uvidím. A když ne ,tak jsem ráda ,že mi pomohla naplnit můj osud a splnit můj sen .Sen o pravdě.

S lehkostí jsem dopadla na zem .Nikoho jsem neviděla ,a tak jsem se rozběhla městem ,které se linulo pod hradem. Byla už velmi pozdě v noci ,proto všichni už byli zalezlí ve svých domech. Za celou dobu co jsem běžela a hledala cestu jsem nikoho nepotkala. Dostala jsem se k vedlejší bráně. Stráže byli povolání do hradu ,a tak jsem mohla lehce proklouznout ven.

Když jsem byla venku ,konečně jsem si mohla oddechnout. Vanul svěží vánek ,který mi provětrával mé nyní rozpuštěné vlasy. A s povzdechem jsem se dala na mojí cestu.

Doufám ,že se líbí.Musela jsem jipřidat dnes bylo to až moc napínavé.A děkuji za čtení.  :D