Zapovězené království

Kapitola 7

Turme

"Máš hezké jméno"řekla jsem potichu.Jen se usmál a podíval se mi do očí."A jak se jmenuješ ty".Usmívala jsem do té doby než to řekl.Teď mi úsměv pohasl."Na tom nezáleží."Odvrátila jsem pohled a zadívala jsem se na jednu z pochodní."Proč by na tom nemělo záležet".řekl a položil mi ruku na tvář,tak že jsem se na něho musela podívat.Po tvářích se mi začali kutálet slzy.Palcem mi ji utřel.

"Bojím se,že když ti to řeknu,tak už mi nebudeš pomáhat,že mě zavrhneš"Znovu jsem se mu podívala do očí."Proč bych to měl dělat.I kdybys byla uprchlice,tak bych to neudělal.""Myslím ,že bys to udělal.Udělal by to každý."řekla jsem potichu.Vzal mě za ruce,které jsem měla položené v klíně.Pak je pustil,a aniž by spustil oči z mých tak mě políbil.Všimla jsem si,že jeho ruce putovali pomém rameni.Najednou se odtrhnul a oddělal mi vlasi,tak že mi šlo vidět ucho.

Škubl sebou zvedl se a ukázal na mě."Věděl jsem,že tě tak rychle prohlídnu.Bála ses správně.Proč by se člověk měl pakovat s elfkou!"Slovo elfka jakoby vyplivnul.Začal chodit po domě a zařval"Vypadni.Nechcu tě ani vidět.Jseš odporná.Vstaň a vypadni!!"Zařval to tak hlasitě ,že to museli slyšet i ostatní z ulice.Vzala jsem si svoje věci.Vstala a šla ke dveřím.Když už jsem měla otevřené dveře ,ohlídla jsem se přes rameno.Stál ke mě otočený zády.Vyzařovala z něho zuřivost.

Vyšla jsem ven.Slunce prařilo a trochu osišilo mé slzy.Nemohla jsem uvěřit,že to udělal.Věděla jsem,že mu nemám věřit,ale já hloupá husa jsem se nechala vodit za nos.Každý na ulici se na mě ohlídnul.Mě to ale bylo jedno.Pomalu jsem se proplétala uličkami.Byla jsem unavená,ale musela jsem se dostat ven z města.

Neměla jsem tu nikoho,který by mi pomohl.Stála jsem u hlavní brány.Měla jsem štěstí,že jsem pocestě nepotkala žádné stráže.Prošla jsem bánou.Cestou jsem se zamaskovala,tak aby mě nikdo nemohl přirovnat,k té dívce,která běžela městem.Stráže stejně byli namol,takže jsem kolem nich rychle proklouzla.

Po nějaké době,kterou jsem šla mi iuž nezbyla žádná voda.Belhala jsem se pouští a nekonečně přemýšlela,jak se to mohlo všecho takhle pokazit.Byla jsem dehydrovaná.Kolena se mi podlomila.Spadla jsem k zemi.

Nevím ,jak dlouho jsem tam ležela,ale probudil mě velmi známý hlas."Prosím.Probuď se.Nemyslel jsem to tak.Neopouštěj mě."Ležela jsem mu v náručí.Hladil mě po vlasech.Pomalu jse otevřela oči.V úžasu ,že jsem se probudila mě objal ve velikém obětí.Nezmohla jsem se na nic jiného,než na tohle"Vrátil jsi se.To nemůžeš být ty.On mě opusti."Znovu mě začali téct slzy po tvářích.Odtáhl se odemě a řekl"

"Jsem tu.Odpusť mi.Nechtěl jsem tě tak ranit.Byl jsem v šoku.Nikdy jsem se nesetkal s nikým takovým jako jsi ty."

A kapitolka je tady.Díky za čtení.