Zapovězené království

Kapitola 6

Turme

Stráže nám byly skoro v patách. Lidé ,které jsme míjeli se na nás jen divně koukali ,ale naštěstí nic neříkali. Už tak to byla divná situace ,nepotřebovali jsme ještě více rozruchu než by bylo potřeba.
Čím déle jsme běželi ,tím jsem se víc koncentrovala na vše co se děje. Podvědomí bylo připraveno se vším vypořádat. Nemohlo by se stát něco ,co by jsme nezvládli ne?

Najednou jsem si všimla ,že mě už nedrží za zápěstí. Málem jsem zkoprněla ,ale podvědomí mi vrazilo imaginární facku ,takže jsem se vzpamatovala dřív než jsem vrazila do sloupu ,který se náhle z čist jasna objevil přede mnou.

V ruchu jsem se podívala za sebe. Stráže nikde ,tak jsem usoudila ,že jsme je setřásli.

Když jsme zabočili asi do čtvrtého průchodu ,už jsem nemohla dál popadnout dech. "Zastav chvíli ,už nemůžu" Hned si všiml mého stavu a jen dodal "Když nemůžeš, tak tě ponesu" než jsem něco dodala ,už jsem mu visela v náručí. Pokrčila jsem rameny a dala mu ruce kolem krku.

Poté si to začal malým klusem mířit k dalšímu malému náměstí. Já jsem ani nestíhala postřehnou kam míříme ,jelikož ještě víc zrychlil ve svém běhu.

Podívala jsem se přes jeho rameno a uviděla ,jak nás stráže s funěním dostihly. Zase zakřičeli "Stůjte" ,ale mi jsme je ignorovali. Všimla jsem si m ,že jsme se dostali do velmi úzké uličky. Lidé nám začali uhýbat ,protože si museli určitě říct ,že nás nic v takové rychlosti nezastaví.

Doběhli jsme k velmi zchátralému hrádku ,spíš on doběhl. Postavil mě znovu na nohy. Z toho náhlého pohybu jsem se trochu zakymácela. Dlouho jsem necítila pevnou zem pod nohama ,ale zvládla jsem to a nestačila spadnout. On mezitím otevřel zastavěné dveře a porozhlédnul se uvnitř. "Vzduch je čistý ,pojď dovnitř nebo bude to naše utíkání úplně k ničemu." Jen jsem udělala obličej ,že chápu a vstoupila za ním dovnitř.

Najednou jsem zaslechla stráže jak udýchaně říkají "Ksakru. Kde jen můžou být. Přece jsme byly hned za nimi." Jen jsem se přitiskla ke stěně a pomalu neslyšně sjela dolů. Přitáhla jsem si kolena k sobě a dívala se na mého nepojmenovaného zachránce ,jak zapaluje pochodně ,kterých jsem si předtím nevšimla. Jakmile zapálil poslední pochodeň ,tak se otočil ke mně. Pomalu přišel a sedl si vedle mě. Do té doby jsem se nezmohla na žádné slovo. Mohla jsem se pouze na něho jen dívat.

Jako první to trapné ticho přerušil on. "Na co se chceš jako první zeptat?" "No ...ehm" vypadlo ze mně. Ještě jsem ty otázky neměla vůbec promyšlené. Ale jednu ano ,tu hlavní.

"Jak se jmenuješ?" 

 "Melarocco."