Případ pro Johna 2: Nevyřešený případ

Prolog

Před 11 lety
Pohled oběti vraždy
Je chladná noc a já jdu ulicí do práce. Je něco málo před devátou večer, ale už je pořádná tma. Na konci podzimu se stmívá rychle. Nechápu, proč zrovna já musím na noční. Jako by tam nebylo dost lidí, co chtějí na přesčas. Pracuji v jedný firmě, která je hned za rohem mého domu, tak chodím pěšky, ale teď bych rád jel autem. Jednak je zima a za druhý, nemám z této ulice dobrý pocit. Nikdo tudy nechodí, dokonce i já tudy jdu poprvé. Je to taková zkratka, kterou nikdo nepoužívá. Jenomže se mi pro to auto nechce vracet.

Po cestě to musím vzít přes park, je to sice pěkné místo na odpočinek, ale ne v noci. V parku není ani jedna lampa, takže mi na cestu svítí jenom měsíc,  který je teď v úplňku. Už nepůjdu na noční pěšky a už vůbec ne v zimě. Snažím se nemyslet na to, jaká mi je kosa, ale na to se nemyslet nedá.

Došel jsem zhruba doprostřed parku a zpoza stromu se vynořil člověk. Ze začátku jsem nepoznal jestli to muž nebo žena, ale pak jsem to poznal. Je to muž, ale je tma, takže na něj moc dobře nevidím. Sáhl rukou za záda a vytáhl zbraň s tlumičem. Rychle mi došlo, co chce udělat a dal jsem se na rychlý útěk. Mám nějakých třicet metrů náskok, ale nevím jestli to bude stačit. Poprvé vystřelil, naštěstí mě minul a kulka zasáhla strom vedle mě.  Vyvstřelil podruhé, opět se netrefil. Ohlédl jsem se za sebe, abych zjistil, jaký mám náskok, ale zjistil jsem, že je ode mě nějakých dvacet metrů. Je rychlejší. Vystřelil znovu, tentokrát mě trefil do ramene. V rameně mi vzrostla prudká bolest, ale pořád běžím dál. Pak vystřelil znovu a to mě kulka zasáhla do zad. Upadl jsem na zem. Přišel ke mě ten střelec. Otočil jsem se na záda, abych si ho mohl lépe prohlédnout. Neznám ho. V životě jsem ho neviděl, ale z nějakého důvodu mu moje smrt bude ku prospěchu. Než jsem stačil říct jakékoliv slovo, zahalila mě mě tma.