Případ pro Johna 2: Nevyřešený případ

Zábava začíná

Už zase slyším ten otravný zvuk, co vychází z mého mobilu každý ráno. Spousta lidí má nastavenou písničku, ale mě se to zdá zbytečné. Proč bych si nastavoval moji oblíbenou písničku na něco jako budík. Vždyť budík je hrozně otravný zvuk, který má za úkol vás vzbudit. Rozespale jsem sáhl na noční stolek a vypl ho

Otočil jsem se na druhý bok a zase se přikryl peřinou. Vždycky z nějakého neznámého důvodu ještě chvilku ležím.

Asi po deseti minutách jsem se otočil na druhý bok, abych zjistil jestli je David taky vzhůru. Podíval jsem se na postel, která je na druhý straně pokoje, ale David v ní neleží. Asi už vstal a je v koupelně.

Po několika minutách jsem se donutil vztát z postele a obléknout se. Chvilku jsem hledal hřeben, ale nakonec jsem ho našel. Ani nepotřebuju zrcadlo, abych viděl jak moje vlasy vypadají. Dělám to každý den už několik let. Možná bych ten účes měl změnit, ale v nějaké blízké době se k tomu nechystám. Líbí se mi takový jaký je. Navíc je to asi jediný účes, který mi sluší.

Udělal jsem si kafe, abych se trochu víc probudil. Trochu  to zabralo.

David mezitím vylezl z koupelny. Stihl si dokonce i vysušit vlasy. Vypadal svěží.
,,Dobrý ráno," pozdravil jsem ho.
,,Dobrý," oplatil mi pozdrav a šel si nalít kafe z kávovaru. Já to svoje dopil a šel jsem do koupelny. Trochu se upravím a budeme moc jet.

Za nějaký čas, jsem vylezl z koupelny. Vypadá to, že David je už připravený.
,,Můžeme jet?" zeptal jsem se. Ten jen přikývl. Vzal jsem si mikinu a vyrazil ven.

David svoje auto na dálku odemknul a já zaujmul místo spolujezdce. Cesta bude trvat nějakých necelých deset minut. David si sedl vedle mě a nastartoval auto. Zařadil a vyjel na silnici. Podle GPS jsme dorazili do cíle.

Vylezli jsme z auta a před námi stála obrovská budova. Je to úřední budova FBI. Kdysi jsem tu byl, když jsem hledal práci. Vydržel jsem tady půl roku a zase šel dál. Odstěhoval jsem se do Las Vegas a tam zůstal.

Baví mě to. Potkal jsem spoustu fajn lidí. Navíc je to velké hezké město. Spoustu nových tváří a míst, ale to, že je to velké město, tak tam je i spousta zločinců, takže je pořád co napráci, ale my řešíme jen vraždy. Všechno ostatní jde mimo nás.

Vešli jsme dovnitř. Bylo tam spousta lidí. Někteří v uniformách a někteří ne. Bylo podobně jak u nás. Ale my v tuto chvíli potřebujeme jen jednoho člověka. Daniela Collinse.

,,Promiňte, nevíte kde najdeme Daniela Collinse. Jsme totiž z úřadu pro vyšetřování z Las Vegas," vysvětlil jsem prvnímu člověku, který šel okolo. Ten si všiml mého odznaku u pasu a poslal nás správným směrem.

Bylo to v druhém patře na levé straně úplně vzadu. Přišli jsme před jeho kancelář a zaklepal jsem. Z kanceláře se ozvalo tiché
,,dále". Vešli jsme dovnitř, kde jsme viděli, teď staršího, Daniela Collinse.

,,Přejete si?" optal se, aniž by zvedl svůj zrak od několik papírů, co měl položené na stole.
,,Musíme s tebou mluvit," odpověděl mu David. Teď už se na nás podíval. Vypadal trochu zmateně, ale překvapeně. Řekl bych až šťastně

,,Davide?" Pomalu vstal od stolu a přistoupil k Davidovi. Já kousek odstoupil. Opatrně objal Davida a David mu to objetí oplatil.
Pak přistoupil ke mně. ,,Johne?"
,,Jo, já vím, je to doba," řekl jsem.
,,Změnil ses," řekl, když si mě prohlížel.
,,Vy se znáte," zeptal se David.
,,Jo, dřív jsem pod ním pracoval, ale je to dávno," odpověděl jsem.

,,Co vy tady?" zeptal se.
,,Přišli jsme sem pracovně," odpověděl David. Jeho otec se zatvářil trochu zmateně.
,,Pracovně?"
,,Vzpomínáš si na ten případ před jedenácti lety? Michael Kors. S tím slepým svědkem. Ten případ jste nevyřešili," řekl David. Daniel Collins chvilku přemýšlel, ale pak si vzpomněl.
,,Ano, byl to těžký případ. Nedokázali jsme najít vraha. Už si ani nepamatuju podrobnosti, ale vím, že jsem nad ním strávil spoustu času, proč?"
,,Jeho bratr nás požádal, jestli bychom zkusili vyřešit."
,,Potřebujeme vyslechnout vaše zaměstnance, kteří na tom případu dělali," řekl jsem. Davidův otec se zatvářil trochu znepokojeně.
,,Proč? Je snad někdo z nich podezřelý? Myslíte si snad, že bych u mě zaměstal vraha?"
,,Takhle jsme to nemysleli, jen si chceme poslechnout z různých úhlů pohledů," vysvětlil David. Asi si to právě vymyslel, ale zabralo to. Ale trochu pravdy na tom je. Každý pohled někoho jiného nám pomůže určit vraha.
,,Pojďte za mnou," řekl a vykročil ze své kanceláře.

,,Pokud si dobře pamatuju, tak kromě mě na tom pracovali tři lidi. Mason Kyblink, Lucas Nelly a Max Dumba." Dovedl nás do společenské místnosti, kde byli rozestavěně stoly s počítači. Byly v řadě za sebou jako školní lavice. Ukázal na tři stoly, kde se měli nacházet jeho tři lidi. U dvou stolů někdo seděl, ale ten třetí byl prázdný.

,,Asi si šel pro kafe. Lucas bez toho kafe nevydrží. Pije ho pořád. Dává si aspoň čtyři denně. Určitě se za chvilku vrátí," vysvětlil nám. ,,Tak si je vyslechněte a já budu nahoře, musím něco dodělat," řekl a odešel.

,,Tak kdo se vezme koho?" zeptal se David a usmál se.
,,Beru si Masona," řekl jsem. Nevím proč. Asi mi připadá více sympatický než Max. Nebo spíš více podezřele než Max.
,,Dobře." Rozešel se k člověku s dlouhými hnědými vlasy v culíku, já se vydal za člověkem s tmavě hnědými vlasy. Na toho třetího se mrknem později.

Přistoupil jsem ke stolu Masona Kyblinka.
,,Dobrý den," pozdravil jsem. Mason mi pozdrav oplatil, ale trochu víc tázavým tónem.
,,Potřebuji si s vámi o něčem promluvit. Mohli bychom jít někam, kde je trochu více soukromí?" zeptal jsem se.
,,Jistě," odpověděl a vztal od stolu. ,,Pojďte za mnou," řekl. Poslušně jsem šel za ním.

Po malé chvilce jsme došli do jedné z jejich výslechových místností.
,,Klidně se posaďte," řekl a ukázal rukou na dvě židle u stolu. Na jednu z nich se posadil a otočil se ke mě čelem. Já si vzal tu druhou židli a natočil ji tak, aby jsme k sobě seděli čelem. Teď můžeme začít s výslechem.