Queenie vyhlašuje soutěž

Vlkodlaci a jiné potvory- Zadání

Na téma všemožných potvor se v našem oblíbeném světě mluví docela často. No a tahle výzva prostě nesmí být výjimkou.

Takže tenhle týden si dáme docela volnou pohodu. Půjde o jakýkoliv příběh s magickým tvorem a kouzelníkem. Výběr potvory nechám zcela na vás, ale věřte mi, že originalita se čte vážně lépe, takže se zkuste zamyslet, než se všichni pustíte do vlkodlaka. Takže nebuďte jako já a zkuste originalitu :D

Není to na mě až moc lehké? No dobře, malou podmínku sem dám. Proč asi "a jiné potvory"? Hodlám se totiž řídit slovy pana Scamandera (pokud je neřekl, dělejme, že ano - Fantastická zvířata musím teprve zkouknout). "Potvory nejsou magičtí tvorové, ale lidé."

Takže je to jasné, kromě magické potvory chci i kapičku druhého pohledu, protože žádná potvora není špatná a my nechceme černobílý svět. Jak do toho zapojíte, že potvory nejsou zlé, je jen a jen na vás. Tahle podmínka je dost otevřená, proto si s ní můžete udělat, co budete chtít.

No a můj příběh? Remissa v celé své podobě. Protože na koho sedí lépe název potvora než na Narcissu? :D

Ležela jsem klidně a spokojeně. Užívala jsem si dotek štěstí a světla. Znělo to podivně, ale dotýkala jsem se světla a čistoty. Ani nevím, jak se to stalo, proč zrovna já dostala ten dar, ale nemínila jsem si stěžovat. Ještě bych o něj mohla přijít.

Schoulila jsem se víc do svého bezpečí a tepla. Chtěla jsem znovu usnout, jako by mě neprobudila noční můra plná černých postav v kápích. Jako bych neměla problémy. Dnes v noci to ale nemělo být o mně.

Ten pocit mi řekl, že je něco špatně. Věděla jsem to o vteřinu dřív, než se vedle mě spokojený dech změnil skoro v boj o život. Oddechování se zrychlilo, nabralo na síle a já už si spočítala vše potřebné.

Posadila jsem se o vteřinu dřív než on. Remus vylétl do sedu, rozevřel široce oči a já si živě vzpomněla na jeho žlutý pohled, díky kterému jsem ho vůbec tehdy poznala. Už jsem tu ale byla já.

Popadla jsem jeho obličej do dlaní a začala okamžitě mluvit. "Uklidni se, je až zítra. Zítra, ne dneska, všechno je v pořádku, nejsi vrah, tak se uklidni. Úplněk je až zítra, jsi tu se mnou, prefekte," poškádlila jsem ho, ale věděla jsem, že je to zbytečné.

"Všichni jsou mrtví," oznámil mi hrobovým hlasem.

"Pak můžeme být rádi, že nejsi věštkyně ale jenom vlkodlak," ušklíbla jsem se. Klid působil. Pomalu ale přece. Nedala jsem na sobě znát jedinou vnitřní emoci, Remus to cítil a začal dýchat pomaleji.

"Roztrhal jsem je," šeptal mi jako tolikrát předtím.

Pousmála jsem se. "Blacka by škoda nebyla, zrzky trochu jo, ale ta by se nenechala," polemizovala jsem nad tím, zda by se Evansová nechala sežrat vlkodlakem nebo ne.

"Nedělej si z toho legraci," napomenul mě.

"Milý Remusi, kdybych to nedělala já, kdo jiný by to udělal? Vztah, jak jistě víš, pracuje na vzájemném porozumění a pochopení. Nejdůležitější je ovšem doplnění kompletního jedince, které nastává ve chvíli, kdy můžeš být tomu druhému oporou způsobem, jaký on nezná a nepraktikuje," vyprávěla jsem, zatímco na mě jen zíral.

"Kdybych tolik nezpochybňoval Druelliny metody výchovy, určitě bych ta slova pochválil," vydechl uvolněněji. To samo mi rozšířilo úsměv na rtech.

"Mou matku si zpochybňuj, jak se ti bude chtít, ale má slova važ a přemýšlej o nich."

"Na nic jiného prakticky nemyslím, Narcissko," povzdechl si.

"Vidíš, když už jsem ve tvých myšlenkách přes den, tak proč tam nejsem i v noci? Lehni si a nech si o mně zdát," položila jsem mu ruku na rameno a zlehka zatlačila, aby si lehnul.

"Ale..."

"Sklapni," přiložila jsem mu prst na rty a on skutečně zmlkl. Stulila jsem se opět do jeho náručí a nechala zlý sen za sebou.

"Ale stejně," začal za okamžik.

Vzdychla jsem a nechala ho mluvit.

"Ne, radši nic," opravil se rychle. To už mě zajímalo mnohem víc.

"Ne, počkej, řekni mi to," otočila jsem se na něj. Hleděla jsem mu teď přímo do tváře, která se už zlehka usmívala.

"Neřeknu."

"Tak si to nech," odsekla jsem naštvaně. Začala jsem se zvedat z postele a hledat něco víc než můj spací úbor.

"Kam jdeš?" zděsil se. Neodpovídala jsem. Dál jsem odcházela. "Počkej, nechoď nikam, co to děláš?"

"Vydírám tě, abys mi to řekl," štěkla jsem na něj, načež jsem si znovu lehla do postele. "Tak bude to? Já bych dneska v noci ještě chtěla spát, tak mluv."

"Napadlo mě," spustil, "že možná budeš mít pravdu."

Trhla jsem sebou, zakopla a spadla k němu do postele. Přímo. "Nejsi nemocný? Mou pravdu jsi nikdy neuznal."

Remus se na mě jen chvíli díval, načež si opět lehl a položil hlavu rukou. Nemluvil, jen zíral kamsi do dálky na neexistující hvězdnou oblohu, kde já prostě nebyla.

"Vím," začal, "co se ti v noci zdává. Mezitím, co mě uklidňuješ, tak vím, jaké sny tě provází," poklepal na místo vedle sebe.

"Nevíš, neumíš si ani představit," mumlala jsem, když jsem se nechala přitáhnout do objetí. Hlavu jsem si položila na jeho ramena. Pokud ho to bolelo a tlačilo, nedal to na sobě znát. Možná jsme ale do sebe zapadli jako ztracené dílky puzzle.

"Ale umím, někdy totiž mluvíš," překvapil mě. "Mluvíš i ze spaní."

Uchechtla jsem se. "Možná jo, já nevím. Při spaní totiž obvykle spím!"

"Hluboká myšlenka," pohladil mě po vlasech. "Ale mě od toho neodvedeš. Celou dobu mi pomáháš, učíš mě a já si svůj život bez tebe už ani představit neumím, ale během toho jsme na něco zapomněli. Na tebe," vykládal mi něžně.

"Radši spi."

"Vztah, jak jistě víš, pracuje na vzájemném porozumění a pochopení. Nejdůležitější je ovšem doplnění kompletního jedince, které nastává ve chvíli, kdy můžeš být tomu druhému oporou způsobem, jaký on nezná a nepraktikuje," mluvil učeně.

Já mohla jen překvapeně zírat, nadzvednout se na loktech a zadívat se mu do očí.

"Nemusíš mě citovat slovo od slova."

"Ale musím, nic jiného na tebe totiž neplatí."

"Říkal jsi, že Druellinu školu nepodporuješ," odsekla jsem mu tiše.

"Nepodporuju Druellu, ale tebe."

V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem se znovu narodila. Do lepšího světa plného záře a světla. Lepší místa na mě čekala v jeho náruči. Kdybych nebyla tak hloupá, neváhala bych, neměla jsem. Ale stále jsem měla na druhé straně rodinu. Má rodina nebyla ve světle, nečekaly ji lepší zítřky ani pochod do zlaté záře. Jejich slunce zapadlo, zatímco to Removo vycházelo.

"Udělám to," prohlásila jsem konečně pevně. "Zřeknu se jich."

Remus zavrtěl hlavou. "Nemusíš se rozhodnout hned, nemusíš to dělat."

"Těší mě, že už se mi nepokoušíš říct, že mi za to nestojíš. A já ti řeknu, že je to jen a jen moje rozhodnutí. Už žádné kápě, žádný strach a tma, teď nastanou lepší zítřky plné světla," oznamovala jsem mu.

"Zrovna zítra si toho světla moc neužijeme," zoufal si.

"Něco mě napadlo," začala jsem opatrně. "Co kdybych se i já stala zvěromágem? Když to dokázal Black, tak proč ne já?"

"V žádném případě," začal, načež mohla začít další z našich hádek. Téma bezpečí u nás bylo časté, jenže já také častokrát vyhrávala. Všechno bude po mém. Jakože jsem Blacková.

Blacková, která odmítla jméno pro lásku.