Queenie vyhlašuje soutěž

Krása v jednoduchosti - Zadání

Tenhle týden vás nebudu trápit. Řeknu to rovnou, dávat pořád těžší a těžší výzvy je docela těžký. Sama teď nestíhám, jak můžete vidět na mých restech, a kdybych neměla připravené aspoň nějaké kousky výzev, nejspíš bych položila i to. Máte ale jediné štěstí, že několik témat ještě mám, proto do Vánoc vyjdu. Co bude s výzvou potom, to záleží jen a jen na vás.

Po minulém týdnu, který byl asi opravdu těžký, jsem se rozhodla pro něco nenáročného. Krása je totiž v jednoduchosti nebo ne? Proto jsem si pro vás připravila velmi volné téma, už to ale někdy může být těžké.

Co tedy chci? Chci lásku, emoce a ship. To je hlavní téma. Jak to pojmete je jen a jen na vás. Nebyla bych to ale já (a taky se mi nechce číst několik stejných a příšerně častých shipů, mám prostě ráda různorodost :D), kdybych nakonec nedala jedinou podmínku. Následující seznam shipů je zakázaný:
Dramione, Fremione, Snamione, Jily, Sily, Drarry a Remadora, jinak si vyrobte co chcete (Taky bych byla ráda překvapená, takže čím originálnější budete, tím budu radši, popusťte uzdu fantazii!)

Co je ale ještě jinak oproti minulým týdnům? Jistě jste si všimli, že totálně nestíhám číst, na tohle se těším ale snad ještě víc než na ta předchozí témata (už kvůli tomu, že chci poznat nové shipy :D), proto vám posouvám termín až do pátku 12. 11. a k tomu navíc můžete vydat víc než jeden příběh.

A tady můžete vidět moji ukázku, vybrala jsem si klasický ship Lucelina, když už jim bude vycházet ta paralela s úderem půlnoci. Přeju hezké čtení a snad se zapojíte a podpoříte blonďatého záporáka nebo prostě kohokoliv jiného! :D

Tyto řádky se mi nepíší lehce, nad oslovením jsem musel přemýšlet celé minuty bez úspěchu. Vždyť jak bych tě měl oslovovat? Drahá? Nebo snad vyvolená? Není od věci se vůbec zeptat, čím pro mě jsi.

Stejně tak jako u oslovení mě zarazil obsah dopisu. Než jsem se rozhodl vůbec sepsat tyto řádky, všechny existující orgány se vzpíraly tomu přesvědčení. Tomu, že bys snad ty mohla být onou dívkou, co mi osud přisoudil.

Jenže jak všechno jednou končí, stejně tak osud rozpojuje nerozpojitelné. Osud má v tomto případě jméno, jež není rozumné vyslovit a já ti radím, zapomeň na něj. Zapomeň na svět, na válku, na Anglii i na nás dva. Kdybych mohl, udělal bych to sám. Vymazal ti vzpomínky na celé Bradavice, i kdybych tím měl riskovat konec nás dvou. Ten stejně přijde.

V dnešní době není rozumné mít rád. Není chytré nechat v sobě klíčit to zakázané slovo, kterým se vaše strana ohání až příliš často. Přitom vůbec netuší, jak taková láska vypadá, jak dokáže sžírat a bolet.

Jenže přesně to jsi udělala. Dokonale jsi mě zmátla. Donutila cítit nemožné a nepochopitelné. Ale tohle není dopis tvé kráse či srdci, jehož čistota je až zarážející.

Emm, tohle je poslední dopis. Prosím, zbav se ho jako ostatních. Každá stopa našich životů nás uvádí v nebezpečí. Na mně už nesejde, ale tvoje budoucnost ještě není ztracená. Nezapomínej, že i světlá strana umí ve jménu své pravdy jednat krutě. A vaše pravda je mě nenávidět.

Vzpírala ses tomu, doufala v nejlepší a viděla i to, co nikdy nebylo. Mám pocit, že jsi viděla vždycky krásu i v tom, co krásné není. Možná na pohled ano, ovšem uvnitř je prolezlé zlem, vraždou a tmou. Odpusť ta obyčejná slova, sama ale moc dobře víš, co se ve kterém srdci skrývá.

Myšlenky mi běhají hlavou rychleji, než je stíhám psát, chci ti toho ještě tolik říct, ale vím, že jakmile bych začal, už bych nedokázal skončit. A to ti nemůžu udělat.

Lahvička obsahuje všechno. Každou jedinou vzpomínku našich časů, každý okamžik našeho bytí. Poslední možnost úniku do našeho světa. Snad ti můj pohled na věc otevře oči a ukáže, jak jsem tě celou tu dobu viděl.

A stejně jako končí den, končí i to nejkrásnější období mého života.
Sbohem, Emmelino.

Ona Emmelina vyděšeně zírala na lahvičku s průzračnou tekutinou. Svíralo se jí srdce při pohledu na ten dopis, který mohl psát jen jediný člověk. Jak by taky ne? Jeho písmo znala snad od počátku věků, jeho styl psaní, jeho upřímnost, ovšem vyjádřena elegantně a něžně, jak to uměl jen on. A jen k ní.

Ihned se chopila jiného papíru a bez dechu na něj načárala svůj vzkaz.

Luciusi, jestli děláš nějakou blbost, nech toho. Prosím tě, nedělej to, všechno můžeme změnit, hlavně mě neopouštěj. Znamení věci neřeší, jen je komplikuje. Prosím.

Psala naléhavě a neuspořádaně. Její písmo se od toho Malfoyova lišilo, nemělo jasně daný sklon, nebylo úhledné a vlastně ani čitelné, ale byla v něm ta naléhavost.

Okamžitě sově přivázala na nohu svůj krátký vzkaz a vypustila ji oknem k obzoru zapadajícího slunce.

Vrhla se pak ještě jednou k pergamenu a přesně podle zvyku obrátila na druhou stranu. Vytáhla hůlku a posvítila si na tajné písmo.

Mrzí mě to, Emmelino, ale nejde činit jinak. Ještě dnes vstoupím do Jeho řad a zapomenu na tebe navždy. Nechci zapomenout, ale musím. Nikdo na nás nepřijde. Nikdy. Budeš v bezpečí.

Emmelina zavřela oči, aby si slzami nezmáčela poslední vzpomínku, kterou bude muset stejně zničit. Jednou ten pergamen hodí do krbu a bude se dívat, jak hoří. Jednou u toho bude brečet jako teď.

Udělal to pro ni, jak vždy sliboval. Všechno skončilo pro bezpečí její i jeho. Pro rozdílné strany se platily daně, daně ze života, daně ze vzpomínek a daně z lásky. A ta padla jako první.

Emm sevřela lahvičku v pěsti. Tohle byl opravdu konec. Poslední kousek Malfoye právě držela v ruce, od teď už to nebude její Malfoy, už to nebude ten, kdo si získal její srdce.

Na okno zaklepal zobáček sovy. Emmelina se k oknu v marné naději rozběhla. Mohl si to rozmyslet, mohl jí odepsat, mohlo to všechno být jinak. Mohl aspoň jednou dát na její slova.

Věděla, co najde, dřív, než se její obavy potvrdily. Opatrně rozevřela neporušeně složený papír. Uvnitř byl její krátký vzkaz bez jediné změny. Nečetl ho.

Slunce zapadlo a na oblohu začaly vystřelovat jednotlivé jiskry. Smrtijedi už se ani netajili přítomností v Anglii. Emmelina se dívala, jak se do hvězdné oblohy vypaluje znamení zla.

Plakala, křičela prázdná slova a nedokázala myslet na nic jiného než na to, kdo toto znamení dnes vypaluje do oblohy s nimi. Kdo se přidal na jejich stranu a kdo jí opustil.

Když přišla poslední kapka a lebka na obloze rozevřela svá ústa, zabouchla okno a sesula se podél zdi k zemi. Nevnímala okolí, jen cítila tu nezaplnitelnou prázdnotu, jež už tam bude navždy. Místo, které patřilo Luciusi Malfoyovi.