Queenie vyhlašuje soutěž

Zapomenutí - Zadání

Téma na týden 18.10. - 24.10. je jasné. Zapomenutí, postavy, na které se zapomínalo. Jednoduché, že? No, jenže jednoduchost není ideální do téhle výzvy, proto přihodím podmínku. Musíte mě překvapit setkáním dvou osob! (klidně i víc, je to prostě na vás, ale chci být překvapená) Dobrá, to se bude plnit fakt těžce, ale zkuste vybrat takové postavy, u jejichž setkání mi vypadnou oči z důlků. Žádné setkání Draca a Hermiony po letech, žádné setkání Harryho a Cho, prostě mě překvapte svými postavami.

Co je tedy podmínkou? V jedné z hlavních rolí musí být téměř zapomenutá postava. Někdo, o kom se ví, ale jehož příběh se nerozebíral. Někdo sotva zmíněný, ale pozor! Musí být reálnou postavou v knihách, žádné OC. A ještě něco, musíte mít zmíněného učitele. Musí tam být jeho jméno nebo nějak zakomponovaný kousek, opět zvýrazněte jako minule.

A oproti minule bych vás poprosila ještě o jedno, abyste mi vždy po vydání kapitoly napsali zprávu, že jste vydali. Sama v tom začínám mít trochu bordel, takže to tak bude přehlednější a nebudu na nikoho zapomínat. Zprávu prosím do zpráv, ne jako komentář. Děkuji moc za pochopení, se čtvrtým týdnem je to prostě horší a horší.

Já si vybrala příběh zapomenuté Susan Bonesové. Bavte se.

"Susan Bonesová," prohlásila jsem pevně před vstupem do baru, který byl stejně rezervován pro lidi jako já.

"Promiňte, kdo?" zeptal se mě muž, jež dělal nejspíše ochranku.

Povzdychla jsem si. Jako by to snad mohlo být jinak. "Bonesová, Mrzimor. Určitě tam budu, je to přece setkání ročníku," zkoušela jsem to znovu.

"Podívám se," ujistil mě chladně a začal listovat papíry. Musela jsem si přiznat jedinou věc. Naštvalo mě to. Neskutečně moc.

"Víte co? Nechte to být. Zřejmě tam o mě nestojí, když mě ani nedali na seznam," rozzlobila jsem se a jen tak tak se udržela, abych muži nevytrhla z rukou celý seznam i se vším všudy.

"Ale slečno," zavolal za mnou muž v marném pokusu mě zastavit. Nedala jsem se. Otočila jsem se k odchodu a nechala černý plášť, aby za mnou zavlál stejně tak, jako to kdysi dělával náš profesor Snape.

Nedošla jsem příliš daleko, jen asi blok od toho baru, kam mě očividně zapomněli pozvat. Tam byl jiný. Lepší. Tam mě aspoň zkontrolovali jen na věk.

Když jsem stála uvnitř, ihned mi pohled padl na barovou židličku. To bylo mé místo, přímo u zdroje alkoholu.

"Jednu tequilu, prosím," klepla jsem do pultu dlaní. Ihned u mě přistála sklenice s pomerančem a vedle toho skořice. Měla jsem tuhle variantu mnohem raději než obyčejnou sůl. Momentálně byl ale dokázala vypít i olej na mazání motoru auta.

Stačilo se vzpomenout, jak se mě zeptal, kdo jsem, jestli se náhodou nechci vetřít k tomu slavnému ročníku 1991, ročníku Harryho Pottera. Jistě, neměla bych být naštvaná zrovna na něj, on přece nemohl za to, že si hned každý zapamatoval jeho jméno, ale nepředstírala jsem, že není ani kouskem důvodu, proč si mě nikdo nepamatuje. Vždyť co je nějaká Bonesová, když ve stejném ročníku studovalo i známé zlaté trio. Stačilo se vzpomenout na tohle a panák tequily letěl dovnitř docela sám.

"Ještě jednou," podepřela jsem si hlavu a čekala, co se v tento nudný večer ještě stane. Jako obvykle bych tipovala to nic. Nám obyčejným se zajímavé věci neděly.

"Jednu tequilu," ozval se vedle mě hlas někoho, koho jsem nechtěla vidět snad ani v mé nejhorší noční můře. Aspoň ne v tomto rozpoložení.

"Slavný Ron Weasley," pronesla jsem, jako by to snad měla být nadávka a urychleně do sebe hodila druhého panáka tequily.

Otočil je mně hlavu a jeho nechápavý pohled mi řekl víc než slova. Chtěla bych ho skopnout z té barové židličky, jeho, Pottera, Grangerovou a vlastně kohokoliv, na koho nikdo nikdy nezapomněl.

"Už dávno ne tak slavný," ujistil mě také maličko roztrpčeně. Mě ale nemohl oblafnout, já měla v neviditelnosti léta tréninku.

"Jistě," ušklíbla jsem se. "Protože ty přece vůbec nejsi tím, kdo se jen mihne Příčnou a Denní věštec z toho má drbů na tři další týdny," cítila jsem, jak alkohol začínal působit. Nebyla jsem zvyklá příliš pít, proto jsem se nedivila, když se pode mnou stolička zhoupla.

"Přesně tak, ty ani nevíš, co máš, Susan," překvapeně jsem se na něj otočila.

"Takže jméno už jsi ze své paměti vyhrabal? Ještě ti z toho cedníku nepropadlo do odpadu zbytečných informací?" dnes jsem odmítala být milá, k čemu taky? Pro lidi, kteří mě stejně neviděli, jsem byla hodná už dost.

"No dovol," podepřel si rukou hlavu na baru a otočil se ke mně víc. "Vím, kdo jsi. Jednou jsi mi dala opsat test do dějin," snažil se vzpomenout na něco víc, nakonec to ale vzdal. "A proč vůbec nejsi tam? Mezi nimi?"

"Pravdu?" zasmála jsem se hořce. "Nepustili mě dovnitř. Moje jméno nebylo na seznamu!"

Ron sebou trhl, slovo seznam se moc často po válce neříkalo. Už to bylo pár let, přesně přesně tři, ale stále byla slova, která by slušný kouzelník na veřejnosti vykřikovat neměl.

"Ne, ani na tamtom seznamu jsem nebyla. To byla má teta, já ne," dodala jsem tiše, aby se na mě nedíval tak vyděšeně.

"Vidíš? Ještě si tu na to stěžuješ. Nemáš prakticky žádné problémy. Ty-víš-kdo tě nehonil po půlce Británie s tím, že si chce tvou hlavu vycpat do salónku, nemusela jsi trpět za své jméno," vyprávěl mi, ale já ho přerušila.

"Ne, protože mě nikdo nikdy ani neviděl. Kamkoliv přijdu a představím se, všichni okamžitě mé jméno zapomenou. Jako bych měla nějakou kletbu přímo v sobě," pomalu jsem se se svým osudem smiřovala.

"Chudák Susan, věčně ve stínu," imitoval můj hlas dosti nepovedeně. "Ale napadlo tě někdy, že si za to můžeš sama? Že prostě neděláš nic, kvůli čemu by si tě lidé měli zapamatovat?" pronesl moudro, za které jsem ho z té židličky doopravdy skopla.

"A víš ty co? Jsem vlastně ráda, že tam nejsem. Jestli je na tom srazu plno lidí, jako jsi ty, ani bych tam svůj čas trávit nechtěla," prskla jsem na něj, když ležel na zemi, kam s děsivou ránou dopadl.

"Platíš," oznámila jsem mu ještě, než jsem odešla z baru se vztyčenou hlavou. Docela jsem začínala chápat ty, kteří chtěli po Bradavicích založit vlastní život bez vzpomínek na minulost.

Nedošla jsem ale ani k rohu ulice, když se vedle mě zase vynořil.

"To bylo pěkně podlé na mrzimorku," oznámil mi.

"Tak proč se za mnou plazíš jako nějaký had, namísto aby sis lízal rány jako čerstvě uražený lvíček?" odsekla jsem mu.

"To se ptám sám sebe už asi dvě minuty," souhlasil s mou otázkou. Ušklíbla jsem se na něj.

"Ty vážně nepůjdeš na ten sraz?" ptala jsem se ho.

"Abych se díval, jak všichni opěvují Harryho za jeho hrdinství? Nevím, nějak se mi nechce," zabručel pobaveně.

Věděla jsem to. Věděla jsem, že tuhle jedinou věc máme společnou. Chtěli jsme být aspoň jednou vidět. Ron stál po válce na výsluní, ale mezi přáteli pro nikoho nebyl tím prvním, vždycky byl záloha. A já nebyla ani to.

"Vítej do klubu zapomenutých."

"Díky, je tohle členství aspoň čestné?" zajímal se pobaveně.

"Ne, VIP tu mám jenom já," bavila jsem se jeho reakcí. Oba jsme byli značně přiopilí, jistě to nebyla Ronova první sklenička, takže bychom jako rozumní lidé měli všeho nechat a jít domů.

"Nemáš...?" začal Ron trochu nejistě.

"Mám. Mám času dost," možná jsem prostě jen nechtěla být rozumná.

A kdo ví, třeba si mě zítra bude aspoň pamatovat.