Queenie vyhlašuje soutěž

Sily - Zadání

Téma pro týden od 4.10. do 10.10. je tedy Sily. Sily je ship Siriuse a Lily, aby nedošlo k mýlce. Sem tam se s ním u mě setkáte, svým způsobem je to ale stále výzva je dva psát. A proto vám ji tu předložím. Podmínky tentokrát nejsou žádné, nechám vám zcela volnou ruku, protože si myslím, že i tak to pro některé z vás bude těžší. Můžete je pojmout jako shipovku, můžete o nich psát pohledem jiných nebo se v příběhu vůbec nemusí vyskytnout osobně. Dokonce ani nepožaduji, aby byli v povídce párem, můžete napsat jejich seznámení, rozloučení, nebo jen vzpomínku, cokoliv je vítáno a čím originálnější, tím lepší.

Ohledně vyhodnocení minulé části vás chci jen poprosit o čas. Opravdu jsem nečekala, že se vás sejde tolik, v duchu jsem viděla pět nebo šest příběhů, takže jste mě doopravdy překvapili! Čtu postupně, jak jste si jistě všimli, ale stále mi nějaké příběhy chybí a já nechci nikoho ochudit o dlouhý komentář, proto se na vyhodnocení ještě den, dva, načekáte. Než tu ale bude třetí zadání, vyhodnocení bude! :D
Já doufám, že se i druhé zadání setká s podobným úspěchem jako to první, těším se na vaše příběhy a níže můžete vidět, jak bych si se zadáním poradila já.

Seděla v rohu místnosti s koleny přitaženými k hrudi a hlavou položenou na nich, aby jí nebylo vidět do obličeje. Útlá ramena se jí zlehka otřásala potlačovaným pláčem. Zrzavé vlasy měla spletené ve dvou copech přehozených na záda.

Z toho pohledu plného neštěstí jsem se i já cítil špatně. Zvlášť, když plakala ona. Lily přece neměla brečet, to dělaly jiné holky, ale ona nikdy. Aspoň to jsem si vždycky myslel.

Potichu jsem za sebou zavřel dveře. Lily ale prudce zvedla hlavu a poplašeně pozvedla hůlku proti mně. Zlehka jsem se zasmál a zvedl ruce v obranném gestu, že se vzdávám.

"Běž pryč, prosím," požádala mě, ale já se nenechal. Nemohl jsem ji tu jen tak nechat trpět samotnou.

"Když se přiblížím, budu žít?" poukázal jsem na to, že stále držela napřaženou hůlku.

Kousla se do rtu, ale nesklonila ji. "Jak mám vědět, že jsi to ty? Řekni mi, co jsem ti řekla v šestém ročníku, když jsme přijeli do Bradavic?"

"Říkala jsi, že mě ty holky jednou zničí," pověděl jsem, načež Lily sklopila hůlku.

"Nepřesvědčíš se, že nejsem Alastor?" vydechla překvapeně, když jsem přešel místností přímo k ní a sedl si také na zem.

"Ne, protože vím, že Moody sedí dole a ukazuje všem, jak je Dvanácterák neschopný," pobaveně jsem se usmíval u té představy.

"A proč tam nejsi taky?" prohlédla mě až do morku kostí.

"Chtěl jsem najít tebe. A povedlo se," pokrčil jsem rameny, když jsem řekl to, co bylo až příliš očividné.

Lily nic neřekla, pouze přikývla a střela si slzy z tváří.

"Tak sem chodíš brečet?" zajímal jsem se okamžitě, až se začala mračit.

"Jdi do háje, Siriusi," chtěla se zvednout a odejít, ale já ji zarazil, aby nikam nechodila.

"Lily, počkej přece. Já vím, že už nějakou dobu nejsi ta Evansová, co všechny s přehledem porazila, ale to přece nevadí, ne? Být dobrým bystrozorem není o tom být nejlepší za každou cenu, je to o naší spolupráci," snažil jsem se jí vysvětlit podstatu, kterou do nás Alastor vtloukal dnem i nocí. Kromě toho, že k nám chodil a děsil nás k smrti nebo bez varování pálil kletby. Párkrát se přikradl v přestrojení mnoholičného lektvaru, proto jsem se Lily nedivil, že mě podezírala.

"No jistě, spolupráce, to vám všem vždycky šlo nejlíp," neodpustila si narážku na školní léta.

"Lily, nech si to, jo?" houkl jsem po ní. "Na bystrozora jsem se dostal stejně poctivě jako ty, tak nepředstírej, že jsi něco víc. Chci ti pomoct, ale to neznamená, že se tu nechám urážet."

"Pomoct mi?" vydala že sebe přidušené zakníkání. "Jakože si někdo z vás konečně vzpomněl, že existuju?"

"Nepřeháněj," zakročil jsem rázně.

"Já nepřeháním, já totiž končím. Na tohle fakt nemám," uhladila si copy a pokračovala, když jsem na ni vyjeveně zíral. "Alastor mě věčně na něčem nachytává, pořád proti vám prohrávám, James mi včera řekl, že dnes nesmíme zase prohrát," zavrtěla hlavou a opět se odmlčela.

Zíral jsem na ni neschopen slova.

"A já se mu ani nedivím. Bojujeme spolu, ale prohrajeme vždycky kvůli mně. James bude dobrý bystrozor, ale na mě ten výcvik prostě není. Nejde mi to, to musíš přiznat i ty," povzdechla si.

"Co se s tebou stalo, Lily?" vypadlo ze mě najednou. "Bývala jsi silnější."

Zoufale se zasmála. "Přesně tak, to se ti tu snažím celou dobu říct. Tenhle výcvik mě ničí. To, jak jsem věčně na pokraji vyloučení... Neznám to, neumím chodit v tom, že nejsem někde nejlepší," přiznala mi.

Chvíli jsem přemýšlel. Lily bývala vždy tou hlavní. Nejlepší v lektvarech, samozřejmě se Srabusem, nejlepší v OPČM, nejlepší ve formulích i v takové zbytečnosti jako bylinkářství.

"A nenapadlo tě, že k tomu všemu máš jenom špatný přístup?" zkoušel jsem to. "To přece není možný, že bys zrovna ty nebyla nejlepší," použil jsem to slovo, které s ní měli spojené snad všichni.

"Myslíš?" skutečně se zdálo, že nad tím přemýšlí. Pak ale mávla rukou. "Stává se ze mě paranoidní šílenec, už fakt nemůžu pokračovat."

"Paranoidní šílenci tu budeme z Moodyho všichni."

"Jsi vážně vtipný, ale není na to vhodná doba," pokárala mě ironicky.

"Tak proč bojuješ po boku Jamese, když ti to očividně nevyhovuje?" položil jsem tu základní otázku, jejíž odpověď jsem chtěl znát i v neprofesním životě.

"Jsme přece spolu, musíme spolu i bojovat. Jako Frank s Alicí," nechápala moji otázku.

"Ne, ti spolu bojují, protože jim to jde. Co když tobě to s Jamesem prostě neklape?" Lily se zamračila, proto jsem se ihned opravil. "Neklape při soubojích."

"Že by to bylo takhle jednoduché? Ale to je přece hloupost, vždyť mně to nejde ani samotné," znovu si povzdechla.

"Lily, poslouchej mě, nebudu se opakovat, říkáš to tak, ne?" zaculil jsem se na ni. "Ty jsi ta, která mě vůbec přivedla na myšlenku bystrozorství. Ukázala jsi mi, že jméno Black není handicap do konce života, tak teď mi dovol ukázat ti, že se pleteš," zadíval jsem se jí do očí.

"Ale..." začala, já ji přerušil uprostřed věty.

"Prostě to dneska zkus se mnou. Uvidíš, že Franka s Alicí strčíme do kapsy. A Moody nás bude prosit na kolenou, abychom ho propustili z našich kouzel, jo?" zatahal jsem ji za jeden cop.

Pousmála se. "Když já nevím. Určitě prohrajeme a ty na mě budeš naštvaný," znovu nejistě vzdychla.

"I kdybys mě tisíckrát sama podrazila, nikdy ti to nevyčtu," v duchu jsem spílal Dvanácterákovi, že Lily kdy z něčeho obvinil.

Tentokrát už se Lily rozzářila zase tím svým typickým úsměvem. "Tak jo. Když vyhrajeme, nechám si tě jako parťáka."

Usmíval jsem se i já. Tohle by si dal líbit snad každý. "Tak takovouhle motivaci si dám líbit."

"Ale když prohrajeme," opět si skousla ret a nejistě se na mě zadívala.

"Tak to zkusíme znovu, a pak znovu, dokud nevyhrajeme!"

Rozesmála se zvonivým smíchem. Mohl bych ho poslouchat věky a věky, ale i tohle muselo jednou skončit. Naštěstí pro mě se Lily přestala smát, aby mohla souhlasit. A jakmile vyhrajeme, vyhrajeme znovu. S Evansovou po boku se ani jinak nedalo.

"Tak mládeži," vrazil dovnitř Alastor Moody. "Do pozic a ukažte mi, že nejste jen hloupá banda školáků."

Toho dne jsme vyhráli. Lily měla v tu chvíli předčasné Vánoce o celé týdny dřív. A já vlastně taky. Protože jsme vyhráli ještě hodněkrát potom.