Tak nebudu to tu okecávat a rovnou jdeme na to.
Dneska jsem byla u koní (ostatně jako každý čtvrtek a úterý). No a jela jsem zase sama na vyjížďku. Tak si tak jedu lesem, ptáci zpívají a já si Vangavize (Vašíka) trošku zpracovávám. Klušeme, místy cval. Najednou, ale něco zahlídnu. Jelikož jsem změnila trasu a nevěděla jsem o tom volném prostranství i lesa byla sem ohromená. Byla tam louka a fakt krásná, velká, zelená (je po zimě tak co chcete :D prostě se zelená). Hledala sem tedy jak se tam dostat. Byl tam totiž příkop a mě se to nechtělo přelejzat s Vašíkem..Bůh ví co by se stalo. Šli jsme tedy podél a našli cestičku. Vlezli jsme na louku a já dostala chuť jet rychle. Vítr ve vlasech, slunce na těle, země pod nohama a já na Vašíkově hřbetu. Vašík byl neklidný jak sme stáli. Poídla jsem ho do klusu a následně do cvalu. Řikám si je to krása, ale najednou se mi Vašík zcvokne. Prostě ho popadnul rapl najednou se mi roztřískal a já nemohla zastavit (nojo magor celou cestu se i otáčel a chtěl zas do stáje). Tak sem se nechala prostě chvíli unášet. Byla to krása. Takhle nějak se cítí žokejové ? Ne ! Takhle se cítí člověk, který spolupracuje s koněm. (Vždycky Vašíkovi nechám volnou volbu..tedy kom toho aby vybral cestu kde to neznám. No drbkám ho čistím ho..a tak nějak spolu vycházíme nenásilnou cestou prostě se jakoby domlouváme..tak nějak bych to popsala.) Inu konec louky se blížil a já musela zastavit. Stočila jsem ostře doleva a udělala zmenšující se kruh. Nakonci jsme zastavili Vašík oddechoval já taky a vydali jsme se poklusem zpátky. Nakonec jsme krokem šli zase lesem, kde to vonělo, ptáci zpívali, by tam stín a listí nám šumělo nad hlavami. Byla to krása.
Malé info, aby jste se nedivili. Už nebudu kapitolky nadepisovat (alá kapitla 1-bla bla bla), ale budu je nadepisovat způsobem o čem tak +/- jsou. Jinak tohle je fakt něco...opravdu bych přála každému to zažít.
Btw. Mám vás ráda lidi. Never give up your dreams. ♥ :)
vaše Equestrian_Eliss
