Jakmile jsem vystoupila z autobusu bylo to to jediné co jsem chtěla udělat....skočit mu kolem krku a pořádně ho obejmout. Bohužel jsem věděla, že to nebude možné. Musím se chovat naprosto normálně a trochu odtažitě, proboha vždyť sem zadaná. Hlavou mi lítalo milion věcí. Dlouho jsem ho neviděla, neznala jeho reakce, nevěděla nic. Jediné co sem věděla, že v myšlení jsme stejní.
Autobusové dveře se otevřeli a já vyšla ven. Nebyl tam. Trochu mě přepadla úzkost. Nemám ráda nová prostředí, kde to neznám. Rozhodla jsem se mu zavolat. Ani do dvou minut byl u mě.
Dovedl mě k sobě domů. A poté co od něho odešli všichni jeho přátelé se to stalo. To na co v životě nezapomenu. Povídali jsme si a já po každém jeho slově jsem se do něj začala zamilovávat víc a víc. Jeho pohledy byli hluboké a já se v jeho očích pomalu topila. Ten jeho úsměv mě hřál u srdce jako malý plamínek. A pak to přišlo. Doteky. Roztávala jsem pod nimi, takového už nenajdu. Má duše křičela ať jí pustím ven, srdce abych se mu oddala.... Jen hlava protestovala a řvala, že mám přítele. Dlouho jsem odolávala a nenechala na sobě nic znát, přece se to nesluší. Ale přišel moment, kdy si mě přitáhl blíž k sobě a naše rty se spojili.
Chtěla jsem se ho držet jak nejdéle by to bylo možné, ale rozum se musel ozvat. Odtrhla jsem se od něj a nevěřícně na něj koukala. To není možné, kluk mých snů. Je tady. Dotýká se mě, pozoruje každý můj pohyb a já se na nic nevzmůžu. Měla jsem utéct já vím, ale nešlo to. Naprosto čistě a jednoduše jsem se zamilovala až po konečky vlasů. V břiše mi lítali motýlci, husí kůži jsem měla po celém těle a má duše byla konečně volná. Byla volná a nespoutaná tak jako před tím, než mě lidé spoutali a uvěznili uvnitř mě samotné. Na rtech mi, po jeho dalším jemném polibku, pohrával jemný šťastný úsměv.A já věděla že to je on. Pro toho tu jsem. On je stvořený pro mě a já pro něj. Můj nádherný počmáraný muž. Zbožňuju tě!
