Nejhorší pocit v životě?
Smutek smíšený se vztekem na sebe sama.
Pořád se za něco obviňuji, nejdu za tím co srdce žádá. Chybí mi ty časy s dědou. To kdy jsme seděli spolu na povoze, který táhl Ferda. Jak mi půjčil otěže. To když jsme chodili dva bloky a já poprvé seděla na hřbetě koně. Tak jsem se k nim dostala. Ta jeho historka, kterou tak miluje a i když ji slyším po sté, nechám ho to dovyprávět.Protože vím, že jak jí dořekne začne se smát. To jak sem se dostala ke všem zvířatům, vstávala časně ráno, jen abych mu pomohla s krmením. Jak jsem se naučila podojit kozu, vykrmit králíka, či ho připustit. Našla sem u něj psa Rendyho, kterého vycvičila k dokonalosti a našla s ním propojení. To jak jsem s ním jezdila traktorem, pomáhala štípat dříví. Šla pro něj přes půl města s kozou, protože to byla legrace.
Chybí mi a puká mi srdce. To kvůli němu dělám tuhle školu, udělala jsem si licenci a chi co nejdřív závodit. Chci by mě viděl a měl tu svoji hrdost v očích. I když vím, že to možná už nestihnu......
Jednou...jednou zvednu pohár, ukážu k nebi a s tichými slovy řeknu: " To je pro tebe dědo.".
