Fox

1.

Suna

"Suno, běž se projít ven! Nemůžeš být pořád zalezlý doma!" zakřičela na mě mamka.

"Dobře," odsouhlasil jsem otráveně.

Kdybych nesouhlasil, nenechala by mě na pokoji.

Přehodil jsem přes sebe mikinu, vzal jsem si batoh, do kterého jsem sbalil něco k jídlu a vyrazil jsem se projít do blízkého lesa.

Procházel jsem po cestě, kde byl odhrabaný sníh a byl jsem rád, že jsem zatím nenarazil na žádné lidi. Najednou na cestu přede mnou přiběhla šedivá liška, která kulhala na jednu přední nohu. Překvapeně jsem se zastavil, protože šedou lišku jsem ještě v Japonsku neviděl a ani jsem nevěděl, že tu žijí. Pak jsem si všiml, že má i pár škrábanců na zádech. Nejspíš se poprala s nějakým jiným zvířetem. 

Možná bych jí měl vzít k veterináři nebo to veterináři nahlásit. Ale lepší by asi bylo, kdybych jí vzal k veterináři rovnou, pokud bude přátelská, přemýšlel jsem.

Liška na mě jen koukala a neměla se k tomu utéct.

Pomalu jsem si klekl, vyndal z batohu trochu jídla a položil ho před sebe. Když liška uviděla jídlo, vypadala nadšeně a šla se najíst. Podle toho, jak to vypadalo, nejspíš byla na lidi zvyklá a taky vypadala, že několik dní nejedla, jen co uviděla jídlo. Tím druhým mi trochu připomínala jednoho mého spoluhráče. Ten taky jen co spatřil jídlo, měl nadšený výraz, jakoby pár dní neměl nic k jídlu.

Liška rychle snědla jídlo, o které jsem se s ní podělil, popošla ještě blíž ke mně a nadějně se na mě dívala.

Jop, tímhle vážně připomíná Osamua, pomyslel jsem si a mírně jsem se pousmál.

Z batohu jsem vyndal ještě trochu jídla a nabídl ho lišce, jen jsem ho tentokrát nedal na zem před sebe, ale nechal ho na mojí ruce. Zajímalo mě, jestli si to jídlo vezme i z ruky. Ještě víc se ke mně přiblížila a začala opatrně jíst jídlo z mé ruky, nejspíš, aby mě omylem nekousla.

Nejspíš vážně byla ochočená.

"Máš nějaké jméno?" zeptal jsem se jí. 

Sice jsem věděl, že mi nemůže odpovědět a ani mi nejspíš nerozumí, ale jestli žila s lidmi, měla by některým slovům nejspíš rozumět, podobně jako psi.

Liška se na mě podívala. 

"Samu?" zkusil jsem první jméno, které mě napadlo při pohledu na lišku.

Liška se na mě znovu podívala a střihla uchem. Takže se nejspíš jmenuje Samu.

"Dobře. Samu, potřebuji tě vzít k veterináři. Nevadilo by ti, kdybych tě nesl zabaleného v mikině?" navrhl jsem Samuovi. 

Nechtěl jsem, aby byl vylekaný, kdybych ho bez varování zvedl.

Samu se na mě ostražitě podíval a pak poněkud zdráhavě znovu střihl uchem. Nejspíš to byl jeho způsob, jak říct ano.

Sundal jsem si mikinu, opatrně jí obalil kolem Samua, abych se ujistil, že se mu ni nestane a pak jsem zamířil zpátky ke svému domu, vedle kterého se nacházela veterina.