defenceless || larry stylinson

shower\⁸

Když Harry odešel k Niallovi, neměl jsem co dělat. Celý den jsem se jen válel na gauči a zíral do stropu, jelikož i přesto, že byl Niall moc fajn, mě nějakým způsobem iritovalo, že za ním jel. Taky jsem nemohl přestat myslet na to, jak mi zíral na rty. Co to mělo znamenat?

Když vycházel z domu, ani se se mnou nerozloučil. Neřekl ani slovo, prostě za sebou zabouchl dveře a odešel. Na oběd jsem si pouze ohřál jídlo ze včerejška, jelikož jsem nechtěl riskovat to, že bych mu tu zas něco rozbil, nebo ještě hůř, podpálil.

Z válení na gauči mě vyrušilo vyzvánění mého telefonu. Rychle jsem se pro něj natáhl s nadějí, že mi volá Harry, ale když jsem na displeji uviděl jméno mého bývalého přítele, ztuhl jsem. Co může sakra zase chtít? Roztřásly se mi ruce a dlouhých deset sekund jsem jen zíral na to jméno.

Bál jsem se to zvednout. Co když na mě zase začne řvát? Tentokrát tu nebyl Harry, aby mi to pomohl zvládnout. Když tu byl Harry, cítil jsem se v bezpečí, ale samotnému mi bylo hrozně. Jak jsem z něj mohl za tak krátkou dobu začít mít takový strach?

Rozmýšlel jsem se nad tím tak dlouho, až Nick hovor položil. Mé vyzvánění přestalo hrát a domem se rozlehlo naprosté ticho. Svůj mobil jsem opatrně odložil na stolek před gaučem a zhluboka jsem se nadechl. Každý den jsem měl pocit, že Nick najednou zaklepe na dveře a vezme mě zpátky k sobě. Neubránil bych se mu. Nikdy předtím jsem se mu neubránil, ať už šlo o cokoliv.

Nutně jsem potřeboval, aby se už Harry vrátil. Blížil se večer a já se cítil nesmírně osaměle, musel jsem uznat, že mi ten zelenooký kudrnáč opravdu chyběl. Vyťukal jsem tedy rychle zprávu, kde jsem se ho ptal, kdy plánuje přijít.

Mobil jsem kontroloval každých pět sekund, aby mi neunikla jeho odpověď, i když to bylo naprosto zbytečné, jelikož jsem měl vyzvánění naplno, takže bych to stejně hned slyšel.

Po hodině čekání, samozřejmě bez jakékoliv odpovědi, jsem se začal cítit opravdu hrozně. V bytě bylo šero a až nepříjemné ticho. Rozhodl jsem si dát horkou sprchu, která by mi mohla posloužit jako potenciální útěcha.

Smýval jsem ze sebe všechen ten nepříjemný pocit, dokud jsem se pod proudem horkých kapek úplně neuvolnil. Neměl bych tak moc přemýšlet o zbytečnostech, ničilo mě to, ale nedokázal jsem tomu zabránit.

Když už jsem konečně seděl na gauči, čistý a uvolněný, s novým oblečením a jak jinak než Harryho tričkem, které jsem si bral čím dál častěji, spokojeně jsem si oddechl. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se natahoval pro mobil, abych zkontroloval, jestli mi Harry odepsal, se ozvalo odemykání dveří. Na tváři se mi hned objevil úsměv a zvedl jsem se s tím, že ho půjdu přivítat. Uslyšel jsem ale hlasitý smích dvou osob, Niall přišel s ním.

Upřímně, Nialla jsem měl moc rád, ale teď bych byl mnohem radši, kdyby tu nebyl. Chvíli jsem je pozoroval, jak si s veselým smíchem vyzouvají boty, přičemž si mé přítomnosti ani nevšimli, ale nakonec jsem musel něco říct.

,,Psal jsem ti..." Prohodil jsem a nervózně jsem si skousl ret.

,,Ou, ahoj, asi jsem si nevšiml, promiň." Odvětil hned Harry a zvedl ke mně hlavu. ,,Niall tu ještě tak hodinu zůstane, musíme ještě něco probrat." Mrkl na svého kamaráda, který ho praštil do ramene.

,,Fajn, já budu v ložnici..." Řekl jsem trochu sklesle, ale snažil jsem se, aby to na mně nebylo znát. Asi jsem opravdu žárlil.

,,Klidně tu buď s náma, rád s tebou zase pokecám." Usmál se na mě Niall.

,,Spíš ne, třeba jindy." Přinutil jsem se k úsměvu a odešel jsem do ložnice. Momentálně jsem neměl vůbec na nic náladu.

Svalil jsem se do postele a neurčitě zíral do prázdna. Mohl mi alespoň odepsat na tu zprávu, teď jsem se ještě cítil otravně. Možná jsem nad tím až moc přemýšlel, ale být celý den zavřený doma bez jediné zábavy mě k tomu donutilo.