Mezi stíny

Kapitola 1. - 1945

Jmenovala se Anna.

Většinou jí tak ale nikdo nikdy neříkal. Částečně si vybavovala, že jí tatínek občas říkával Rozárko a ve svých představách se k tomu moc ráda vracela.

To ráno bylo studené, podzim začal předčasně vystrkovat růžky už na konci srpna a pochmurné počasí jen víc přispělo k celkové náladě ve městě. Rozárka se probudila ještě před tím, než začal zvonit budík, který tetička nastavila, než odešla. V dálce byl slyšet kostelní zvon, který odbýval každé ráno v šest hodin.

Rozárka spolkla knedlík v krku a zvedla obrovskou duchnu pod kterou byla schovaná, spustila bosé nohy na dřevěnou podlahu a začala ze sebe stahovat noční košili. Byla to moc krásná noční košile, byla ještě tvrdá a voněla škrobením a čistotou. Tetička nesouhlasila s tím, aby si ji Rozárka oblékla ještě před odjezdem do školy, ale co oči nevidí, to srdce nebolí. Hned zabalila košili do kufru a malý kufříček zaklapla.

Správně měla odjet, když jí bylo deset let, většina dětí odjížděla před válkou na konci první měšťanky, kdy jim bývalo mezi deseti a jedenácti lety. Jenže Rozárka chodila do měšťanky jen rok. Když měla nastoupit do druhé třídy, tatínek ji uprostřed noci vzal rozespalou do náruče, zabalil do deky a donesl ji přes vřesoviště a kolem rybníků až k tetičce do chaloupky. Uložil ji ke spánku, dal jí pusu na čelo a od té doby tatínka ani maminku Rozárka neviděla. Později jí tetička řekla, že ještě ten den vypukla válka. Rozárka si pamatovala, jak často po nocích plakala a tetička jí dělávala na kamínkách horké mléko s medem. Pak už jen horké mléko a někdy jen horký čaj z jehličí.

Dnes měla Rozárka odejít z domečku na východní straně kopce Bučina, kde strávila posledních 6 let a odjet vlakem do neznáma. Sbalila si kus chleba s kusem tvrdého sýra, co jí tetička schovala do novin a uložila je do malého chlebníčku co měla kolem ramen. Tetička tvrdila, že patřil mamince, malý chlebníček z vydělané kůže, který někdo vyšil drobnými modrými kvítky. Spolu s chlebem tam byl i malý notýsek a tužka. Peníze jí tetička uložila do váčku, který si přivázala na břicho a schovala pod košili a lem sukně.

Naposledy zůstala stát na prahu malého domečku, zhluboka se nadechla a vykročila ven. Když odcházela do mlhy, do zvlněné krajiny pokryté trávou a šedé úsvitem, spolu s každým dalším krokem domeček za jejími zády mizel. Až nakonec nebyl vidět docela a pokud jste nevěděli, že tam kdy měla stát budova, nenašli byste ji.

Rozárce to vždycky připadalo jako největší legrace, mít mizející domeček.

Cesta skrz tmavé vřesoviště byla děsivá, ale Rozárka ji moc dobře znala. Vlak odjížděl v osm hodin, ale Rozárka potřebovala ještě vyzvednout pár věcí a nechtěla riskovat, že ji u toho spatří příliš mnoho očí. Proběhla ulicemi, kde bylo mnoho pěkných domů s ošklivými našedlými zahradami a oprýskanými ploty. Byly to krásné domy, co někdo postavil, když bylo ještě dobře.

Rozárka si představila jaké by to asi bylo, kdyby válka nikdy nezačala. Maminka by jí na dnešní ráno připravila krásné bílé šaty a určitě by jí s tatínkem koupili nové boty. Vysoké a na šněrování. Zapletla by si vlasy do dvou copů a k snídani by měla horkou čokoládu. Maminka s tatínkem by ji houpali mezi sebou na pažích, když by vyráželi na vlak a tatínek by jí nesl všechny nové učebnice.

Jako drobný vyhublý duch se dívenka vydala na náměstí schovaném v mlze. Lampy nesvítily, ale to si snad nepamatovala, že by někdy svítily. Náměstí bylo dlouhé a na každé straně bylo zakončené kamennou hranatou branou s věží. Hlavní velká východní a západní brána si byly podobné jako vejce vejci. Ležely na hlavní ulici, která se postupem času proměnila v dlouhé úzké náměstí. Jižní brána byla menší, snadno přehlédnutelná a vedla směrem k řece, zatímco severní brána se nedochovala. Na jejím místě stál vysoký zdobný kostel, se sochami andělů. V rohu kostela, byla napojena vysoká kulovitá věž. Byla to nejvyšší věž ve městě a využívala se dříve jako strážní věž, nesloužila však k ochraně před nepřítelem. Sloužila k ochraně před ohněm. To byl největší nepřítel místních obyvatel... nebo býval, než se za hvozdem zrodilo zlo. Za Všerubským průsmykem, za hranicemi s Německem.