Temný les, plný skřeků co mrazí,
z nichž každý ti kráčí po zádech do kapsy.
Venku je déšť, voda protéká domem
a utíká uličkou, kde ležíme nazí.
Blesky a ohně,
potom ticho a klid.
Všechno řve nahlas,
až neslyším křik.
V mlze a po tmě,
potom ticho a klid.
On ji za oknem potkal,
já slyšel jen vzlyk.
Kaluže krve, co stékají zemí,
potkají vodu, co tekla tu dobu.
Po kotníky strachu, po kotníky kaluž.
Vím, že jsem sám, ne kam odešla z domu.
Všude je voda, krev a uhlí.
Je cítit vůně jak spálené ruce.
Já nemám čas truchlit, kdoví,
kde hledati budu teď muset.
Vyšel jsem ven, všude bláto a sníh,
měsíc a voda a promrzlí smích.
Vyšel jsem ven, všude temno a splín,
nebe a peklo a vysoký stín.
Šahaje na rameno, já nemohl jít.
Ten mráz vedoucí, kudy krev tekla.
Můj dech byl tak klidný, jako bych nebyl živ.
V tu chvíli jsem začal už věřit na peklo.
