Ptáci již spí, slyším trávu jak šeptá,
kruhy na jezeře dočista zmizly.
Hvězdy mi odpoví, i když se neptám,
proč v noci zlepší se všechny mé smysly.
Zrak upřen na plátno, černé a světlé,
už dávno se nebojím smrti.
Je skoro ráno, já bojím se pouze,
že přežiju nedočkav smrti.
Možná měl bych se bát lidí bez svědomí.
Toho, že právě teď někdo se dívá.
Však největší bolest, co tělo mi sdírá,
že nejsi tu ty, že s tebou nemohu být.
Copak je větší bolesti, než bez lásky žít?
Pouze s láskou a bez ženy, co bych chtěl mít.
Copak může mi v noci víc nahnati strach?
Než-li myšlenka na to, jak moc tě mám rád.
