Stojím na plném náměstí, sotva odbilo osm ráno.
Jsem podnapit, koukám jak kolem mě běhají lidé.
Proč pospíchají, kam jdou, proč běží jak stádo?
Obličej bledý, do hlav jim však vidět není.
Je mi smutno z toho, že život je o spěchu?
Nebo snad z toho, že nemám kam jít?
Možná bych běžel, lapal po dechu,
kdybych měl kam, kdyby bylo mi domova.
Ustarané tváře, za nimi příběhy z deníků,
rozmarná dětství a písně ze šuplíků.
Bezduché schránky, pár mastnějších culíků,
všichni jsou jiní, běhají nešťastně dokola.
Peníze, láska, přátelství.
Vážně se pro toto donutí běžet?
Krása, nebe, svatý klid.
Ty nejhezčí věci vždy vidíme v leže.
