Sedím sám, ani plamen či slunce.
Sedím sám, všude tma a jen ticho.
Sleduji vadnoucí Lílii v okně a příjmám,
že dobré již dočista zmizlo.
Všechno dobré uvadá,
vidím to na její kráse.
Dřív zářila štěstím,
teď nešťastná zdá se.
Dřív barevné květy,
teď tři vidím sotva
a s východem slunce
zas opadne na dva.
Tak to bude každé jitro,
budu sedět tu celičkou noc.
Pozorovat jen, jak jí dochází moc.
Sedět a vidět jak umírá Lílie.
Jednou, až celičká opadá,
porovnám ji se svým nitrem.
V tu chvíli zjistim, že je jak já,
který umíram zvenku i nitrem.
