záchrana

538 40 14
                                    

Minule jste četly:

,,P-posaďte se, podívám se na to" řekl doktor s pořád vykulenýma očima.

Na sucho jsem polkl a posadil jsem se na lehátko.

..........................................................

,,Máte hodně poničené tělo, slečno můžete prosím odejít?" Poprosil ji.

,,Ale já se o něj bojím" začala hrát a pomalu i brečet.

,,Buď hned odejděte nebo na vás nezavolám ochranku ale policií protože je čirou náhodou na tomhle patře" zvýšil hlas.

Blondýnka odešla a v místnosti jsem zůstal jen já, doktor a sestřička.

,,A ty mi teď řekni jak ses k tomu doopravdy dostal" začal.

Nemůžu mu ten jen tak říct

Určitě mi někde dali mikrofon

Počkat!

Napadla mě jedna věc, vzpomněl jsem si jak jsme se na základce učili značkovou řeč, alespoň k něčemu mi to bude.

Začal jsem díky znakům doktorovi vysvětlovat o co jde a málem jsem se rozbrečel.

Řekl jsem jim že to musím říct znakovou řeči a ať to nečtou nahlas a pak jsem jim řekl vše, teda ukázal.

,,Aha dobře, jak vidím" řekl doktor a usmál se.

,,P-proč se smějete?" Nechápal jsem.

,,Tohle byla jen zkouška jestli vážně do opravdové nemocnice s tebou můžeme jít" vešel do místnosti dabi.

Já jsem věděl že mu na tom něco nesedí

,,A za tohle si hošánek zaslouží trest" řekl hodně vytočeně a než jsem stihl zaregistrovat tak mě doktor něčím bouchlo do hlavy a já jsem usnul.

Bakugou pov.

Dojeli jsme přesně před barák kde ho držely.

Okamžitě jsme všichni z auta vyběhli a rozběhli se do domu.

Všude bylo ticho, zhasnuto, skoro všude pavučiny a jakoby tu nikdo nebyl.

Nikdo jsme nechápali ale stejně jsme byly připraveni na jakýkoliv útok zaútočit zpátky a bránit se.

Nikdo nikde pořad nebyl tak jsme šly dál a dál dokud jsme nedošly k nějakým dveřím, denki se nechápavě podíval a já jsem je otevřel, byly tam schody dolů.

Sešly jsme je a šly jsme asi o tři minuty později jsme uviděly tři chodby.

,, Dělají si prdel?!" Vynadal jsem hlasitým šeptem.

,,Bakugou uklidni se, rozdělíme se" řekl sero, nezbývalo mi nic jiného než souhlasit.

Sero šel doleva, denki doprava a já doprostřed.

Šel jsem celkem dlouho, bylo to asi deset minut dokud jsem nedošel do větší místnosti.

Vsehcny chodby byly hodně tmavě takže šlo vidět sotva na krok ale ta místnost byla osvětlená žlutými lampami.

Uviděl jsem pár dveří a na vsehcny jsem se podíval.

Byli jich tam dohromady pět a jedny byly otevřené, byly to ty u zdi.

,,Ještě si s tebou pohraju neboj" uslyšel jsem hlas, rychle jsem se schoval za dveře a přes klíčovou dírku jsem se díval kdo to je a v duchu doufal že se ty dveře nerozhodnou zavřít.

BakuDeku - SpolubydlícíKde žijí příběhy. Začni objevovat