Nový domov

Kapitola 1

„Musíš tam zajít!" Doráží na mě moje nejlepší kamarádka.

„Když já nevím". Odpovídám popravdě.

„Musíš". Koukne se na mě starostlivě. „Sedíš tady už třetí den a přemýšlíš jestli tam máš zajít, dojdi tam, takhle se nikdy nedozvíš kdo je tvůj táta". Ano , má pravdu měla bych tam dojít. Sedím na posteli ve svém pokoji v dětském domově už třetí den a přemýšlím, jestli mám zajít do svého starého domu.

No nejspíš bych se měla představit... Jmenuji se Zora Cross. Moje mamka zemřela na rakovinu v mých sedmi letech. Otce neznám a proto jsem se dostala do dětského domova. Jiný příbuzný nejspíš nemám... Teď k mé postavě. Jsem vysoká 162 cm, takže moc vysoká nejsem a nejsem tlustá. Mám jasně zelené oči, až si lidi myslí že nosím čočky. Vlasy mám hnědé, dlouhé pod zadek a rovné. Češu se na patku, kterou mám nabarvenou na černo a konečky mám fialové.

A teď se snažím vypátrat svého otce. Jenže problém je , že neznám otcovo jméno. Mamka mi ho neřekla a já se ji ani neptala. Možná se divíte proč jsem se mamky neptala na jméno otce nebo proč s námi není, ale mě to ani v tu dobu nezajímalo . Měla jsem mamku a my dvě jsme si vystačily úplně sami. Až poté, co mamka zemřela na rakovinu a já se dostala do dětského domova, tak mě to začalo zajímat. Jediná věc, co by mohla souviset s mým otcem, a kterou jsem měla u sebe byly dopisy, co posílal nějaký muž mé matce. Jenže ten se tam vždy podepsal jen pod písmenem J.

„Dobře, ale ty půjdeš se mnou". Usmála jsem se na svojí kamarádku.

„Tak jo". A usmála se na mě taky. Mám ji fakt ráda. Jako svojí kamarádku. Je to moje nejlepší kamarádka a jmenuje se Hannah Fox. Je stejně vysoká jako já. Má červené vlasy, samozřejmě nabarvené, střižené těsně nad ramena, vyčesané na patku. Náš styl je stejný pank/metal. Moje oblíbená barva je černá a fialová a oblíbená barva Hannah je černá a červená. Posloucháme stejný styl hudby metal, punk... Naše nejoblíbenější kapela je Black Veil Brides a Asking Alexandria.

„A kdy tam chceš jít?". Zeptala se mě Hannah.

„No mě napadlo o víkendu". Odpověděla jsem jí.

„Dobře". Usmála se. „Tak já to jdu domluvit s vychovatelkou". Dodala a odešla.

Takže za tři dny se půjdu kouknout do svého starého domu, kde jsem naposledy byla, když mi bylo sedm let. Jdu tam kvůli tomu , abych se koukla jestli tam nezůstali po mě a mamce nějaké věci, i když je pravděpodobné , že tam bude bydlet někdo jiný, ale mohly by ty věci být třeba na půdě. Takhle tam sedím na posteli ještě chvíli.

Koukám se do krabice kde mám památky na mou mamku a sebe když jsem byla malá. Je tam fotka mě a mamky, když mi bylo pět let, jsme v parku na lavičce a já jím čokoládovou zmrzlinu. Obě se smějeme do objektivu. Měla nádherný úsměv. Ten den si pamatuji, jsem tam i s maminčinou kamarádkou a jejím synem stejně starým jako já, Benem. Dáváme si tam závody na kolech, někdy vyhraje on a někdy já. Bydlí hned vedle nás. S Benem jsme si často hráli a často u sebe přespávali. Byli jsme nejlepší kamarádi. Od pohřbu maminky jsme se neviděli. Někdy mě to strašně mrzí, vždyť jsme byli nejlepší kamarádi.

Mám tam i jiné fotky, mě a mamky nebo jenom mě nebo mamky samotný a jiné různé věci. Když se tak koukám na ty fotky maminky, tak se mi spustí slzy, jako vždy když si na ní zavzpomínám , nebo když jsem nervózní tak si mezi prsty třu přívěsek na náhrdelníku ve tvaru srdíčka. Ten mamka nikdy nesundala. Pamatuji, jak jsem se mamky jednou zeptala, kdo jí ho dal a ona odpověděla: „Někdo velmi důležitý".

„Tak jsem to zařídila". Přišla do pokoje.

Popotáhla jsem „Dobře", seděla jsem zády ke dveřím, takže neviděla, že brečím.