Nový domov

Kapitola 2

„Já vím , že to bude znít divně", nadechla jsem se a pokračovala. „Ale já jsem tu dřív bydlela. Před jedenácti lety s mamkou, ale ta, když mi bylo sedm let, zemřela na rakovinu a já se dostala do dětského domova. Otce jsem nikdy nepoznala. Chtěla bych ho poznat, jenže jediná věc, co by mě s ním mohla spojovat, jsou dopisy, co nějaký muž posílal mé mamince. A já se vás chci zeptat jestli bych se mohla kouknout na půdu , jestli tam po nás nezůstaly nějaké věci". Ty jo , tak to znělo hodně divně, ale jak jinak to říct , aby to neznělo tak divně? To prostě nejde.

„A vaše mamka byla Lola Cross?". Zeptala se mě mile ta paní.

„Ano".

„Takže vy jste ta dcera, co jí zemřela mamka na rakovinu?".

„Ano". To už jsem zmiňovala.

„Já jsem tenhle dům koupila asi tak tři měsíce po tom, co se objevil v realitce".Chvíli mě pozorovala a pak dodala. „ A vy se chcete kouknout na půdu, jestli tam nebudou nějaké vaše věci?". Zeptala se a já přikývla. „No , my jsme většinu nábytku prodali a některé věci nejspíš vyhodili nebo dali na charitu, ale je možný, že jsme nějaké věci daly na půdu, tak jestli chcete můžete se tam jít kouknout". A usmála se na nás.

„Pane bože, moc vám děkuji". A taky jsem se na ní usmála. Pak nás pozvala dál a vedla nás po schodech nahoru do dalšího patra a pak na půdu. A jak jsme stoupaly na horu, tak se mi vybavovaly vzpomínky.

Třeba, že tenhle schod vrže už snad třináct let, nebo jak jsem běžela ze schodů a spadla jsem z nich . Jak na zdi visely naše fotky , nebo maminčiny obrazy.

„A víte aspoň jméno toho muže, co posílal ty dopisy vaší mamce?". Zeptala se mě paní, když otvírala dveře na půdu.

„Ne". Odpověděla jsem a dodala: „jenom to, že se tam podepisoval pod písmenem J".

„Aha, tak to bude těžké hledání".

„To jo a proto jsem se chtěla kouknout, jestli tady po mamce nezůstaly nějaké věci. Třeba dopisy, co by mi mohly prozradit víc".

„To je chytré".

Rozsvítila světlo na půdě. Já se tady rozhlížela kolem. Bylo tady plno starých věcí, například kolo pro děti, skříně... Dokonce tam je i moje staré kolo, kočárek a dětský houpací koník. A jak se tak rozhlížím , tak tam vidím i mojí koloběžku.

„No tak já vás tady nechám , ať se tu v klidu můžete kouknout".

„Děkujeme". A paní odešla.

„Ta paní je docela příjemná", řekne po chvilce Hannah.

„Jo no a docela se divím, že nás sem pustila".

„Přesně".

„A kde chceš začít?", ptá se mě po chvilce. Já se nejdřív rozhlížím a potom jí odpovím.

„Asi tam". Ukážu na své věci. „Tam to vypadá že je toho hodně mého".

„Dobře". Šly jsem tam, kam jsem ukazovala a začali hledat.

................

Uplynuly tři hodiny a my stále nemohly nic najít. Věci co jsem našly, byli třeba golfové hole, u kterých chyběla polovina holí. Starý proutěný koše, síťová houpačka, taky normální houpačky. Dvě umělohmotné a dvě dřevěné. Staré dřevěné houpací křeslo, pár židlí a jeden stůl. A skříň s nádhernými ručně řezanými květinami.

„Koukej to je nádherný obraz". Otočila jsem se za Hannah. V ruce držela obraz, co kreslila moje mamka. Červený, abstraktní.

„Ten kreslila moje mamka". A šla jsem za ní.