Nový domov

Kapitola 5

Ahoj po dlouhé době tady máte další kapitolu. Doufám že se vám to bude líbit.

Chtěla bych vám říct že jsem se spletla v tom kde bydleli Hannah se Zorkou nebydlí v Oregonu, ale v San Diegu.

A ještě jsem se chtěla zeptat jestli nevíte někdo jak se jmenují Jakeovi psi ?

...............................

Takže, sedím v pokoji na své posteli a čekám, až si pro mě přijede Jake a jdeme k němu domů.

Ptáte se, jak jsem se k tomu dopracovala, že jedu k Jakovi? Tak to se musíme vrátit o tři měsíce zpátky.

Před třemi měsíci

"Nechceš jít ven?". Zeptala se Hannah.

" Jo jasně a můžeme děcka".

"Tak jo".

............

Jsme na hřišti nedaleko domova s dětmi. Sedíme z Hannah na obrubníku pískoviště.

" Doprdele". Řekne na jednou Hannah.

"Co je?". Zeptám se.

Hannah se kouká za mě.

„Je tam Jake a mluví s Moly". Moly je další vychovatelka z domova. „A teď ukazuje sem a Jake ten jde k nám". Sakra...Doprdele...

„Ahoj". Slyším za sebou hlas Jake.

Otáčím se. „Ahoj". Říkám potichu.

„Můžu s tebou mluvit?"

„Jasně". Zvedla jsem se.

„Půjdeme si sednout na tu lavičku u těch stromu". Přikývla jsem a vyrazili jsme k lavičce na kraji hřiště.

„No chtěl jsem se ti omluvit za to, jak jsem reagoval". Řekl Jake, když jsme seděli na lavičce.

„Já to chápu". A je to pravda.

„Jen mě to překvapilo a hlavně jsem se lekl". Pokračoval. „Šel bych za tebou dřív, ale měl jsem koncert". Koukl se na mě. „Ale to ty nejspíš už víš". Měla jsem na sobě triko se všemi členy kapely. „ Takže ty víš, že jsem v kapele Black Veil Brides".

„Jo vím".

„Tak proč jsi mi to neřekla? ".

„No... Přišlo mi to divný ti to říkat, když ti jdu říct, že jsi nejspíš můj otec".

„To je pravda, bylo by to divný".

„Jsem si říkala, že by sis o mně myslel, že jsem nějaká šílená fanynka". A zasmála jsem se.

„To bych si o tobě nejspíš myslel". A taky se zasmál. „Víš, já jsem nad tím přemýšlel celý víkend, je to vlastně logický, že budu nejspíš tvůj otec. S Lolou jsme chodili tři roky. Miloval jsem jí. Byla tak krásná a vtipná. Ona chodila na uměleckou školu, ale to nejspíš víš". Přikývla jsem a poslouchala jeho vyprávění. „ No já jsem taky chodil na uměleckou školu a byl jsem v kapele. No a jednou když jsme byli, na koncertě, tak si nás všiml jeden producent a chtěl s námi nahrát desku. Napsal jsem jí dopis, byla nadšená... Byli jsme nadšený". Na chvíli přestal. „No a pak asi tak dva měsíce před našim návratem zpět, přestala psát. Myslel jsem, že měla hodně práce. Já jsem vlastně taky měl hodně práce s tou deskou, tak jsem neměl čas jí moc psát. A když jsem jí napsal tak mi neodepsala. Nic jsem si z toho nedělal. A když jsem přijel zpátky, tak Lola už nebyla na koleji. Nikdo o ní nic nevěděl". Začali se mu lesknout oči. „ Prostě jen tak odešla. Nedala nikomu vědět. Nenechala mi ani dopis na rozloučenou". Začal brečet. „Nic mi neřekla a prostě jen tak odešla". Páni to je hustý. „A teď když ses ukázala, tak jsem pochopil, že mě tím chtěla chránit. Nechtěla, abych si zkazil život. Což nechápu, vždycky jsem chtěl mít děti, ale v tu dobu jsem měl rozjetou kapelu". A já na něj zaraženě koukala. Mamka by si nikdy nemyslela, že jsem jí zkazila život. Proč o ní tak mluví? Ona tu pro mě vždycky byla. Začala jsme brečet.