Pod Proudem [FF AVENGERS]

Propuštění

Ruce jsem schovala do kapes, a za doprovodu strážného jsem opustila ordinaci terapeutky. Před ordinací jsme se oba zastavili, čemuž jsem moc nerozuměla. Zmateně jsem se na něj podívala, ten pouze mlčky ukázal kamsi za mě.

„Margo!" zaslechla jsem, jak někdo volá mé jméno. Bleskurychle jsem se otočila, a spatřila svého bratra, jak se řítí mým směrem, div neporazil na zem sestřičku.

„Clinte?" překvapeně jsem se na něj podívala. Neměla jsem nejmenší ponětí, jak na něj reagovat. Delší dobu jsme se neviděli. Aby taky ano, když měl tolik práce se zachraňováním světa.

„Ahoj," šeptnul zadýchaně a bezmyšlenkovitě mě objal. Srdce mi začalo prudce tlouct, a já začala panikařit. Zhluboka jsem se nadechla a objala jej nazpět, ačkoliv jsem doufala, že mě, co nejdříve někdo z téhle divné situace vyprostí.

„Ahoj...co tu děláš?" zeptala jsem se trhavě. Byla jsem zaskočena jeho přítomností. Většinou mě o návštěvách informují předem, ale tentokrát to bylo jinak. Tentokrát bylo něco jinak.

„Oni ti to neřekli? Dnes už jdeš domů," podíval se na mě překvapeně a kousek odstoupil. Možná to doktorka zmínila, jen jsem ji neposlouchala. Ostatně, jako obvykle.

„Proč...proč mě najednou pouštějí?" zatřepala jsem hlavou. Byla jsem zcela přesvědčená o tom, že ještě nejsem připravená vrátit se k normálnímu životu. Ani po deseti letech.

„Protože už jsi připravená, Margo. Dle doktorky už jsi po psychické stránce naprosto v pořádku," usmál se na mě, a v očích se mu objevily jiskřičky radosti.

„Jo, ehm. Dobře," souhlasně jsem přikývla, a rozešla se k pokoji, který mi byl přidělen. Sice mě propouštěli, ale stále jsem zde měla nějaké věci, které bych si ráda vzala.

Vešla jsem do pokoje a rozhlédla se kolem. Až v ten moment, jsem viděla, jak depresivní to prostředí je. Zakroutila jsem hlavou a posadila se na postel. Oblečení mi přidělili, některé. Jiné mi zase nosil Clint. S povzdychnutím jsem vytáhla cestovní tašku, kterou jsem měla schovanou pod postelí, a rozepla ji.

„Koukám, že tu nechceš být už ani minutu," řekl pobaveně Clint a opřel se o futra dveří. S protočením očí jsem vytáhla rifle, tričko se scoobym doo a šedou mikinu.

„Ano, a ty by ses mohl otočit a nechat dámu se převléct," protočila jsem oči, a začala se převlékat. Clint se ke mně otočil zády.

„A ty tady snad nějakou dámu vidíš?" zeptal se ironicky. Nevím, zrcadlo jsem v pokoji neměla. Mohla bych jej totiž rozbít a pořezat se střepy. Nejsem si jistá, ve kterým odstavci to bylo. Hodila jsem staré oblečení do cestovky a zapnula ji, poté jsem se otočila na Clinta.

„Už se můžeš otočit," uchechtla jsem se a zvedla cestovku zpod postele. Cint ke mně hned přišel a cestovky se sám chopil.

„Vy ženský jste hrozně zvláštní stvoření. Ne, vážně. Když jste v plavkách, je vám jedno, když vás chlap vidí, ale když jste ve spodním prádle, máte pomalu hysterický záchvat," zakroutil pobaveně hlavou. Slabě jsem se uchechtla a otevřela dveře od pokoje.

„Až po vás," ukázala jsem na dveře a slabě se uklonila.

„Děkuji, statečný rytíři," přikývl a vyšel dveřmi. Naše dětství bylo opravdu zajímavé. Normální dívky si hrály na princezny. Já si se svým starším bratrem hrávala na rytíře. Společně jsme se rozešli k recepci, kde mi sestra měla dát propouštěcí papíry.

Když jsme se zastavili u pultu, sestra zrovna koukala do obrazovky počítače. Nevěděla jsem, jak na sebe upozornit, a Clint byl o kousek dál. Chvíli jsem se rozhlížela, a pak si odkašlala.

„Potřebujete něco?" zeptala se nevrle a pozvedla obočí. Ta je příjemná, jak vyrážka na prdeli.

„Ano...d-dneska by mě měli propouštět," vykoktala jsem ze sebe. Sestra na mě dál zírala, jako na zjevení.

„A jméno?" protočila nade mnou oči.

„Margo Nyssia Barton," přikývla jsem a nervózně bubnovala prsty o látku svých riflí. Sestra hned začala něco hledat v počítači, a poté se na mě s falešným úsměvem podívala.

„Tady tě máme," řekla neutrálním tónem, a po chvíli začala tiskárna tisknout propouštěcí zprávu. Clint přišel k nám, nejspíše byl netrpělivý. Začínala jsem být nervózní ještě více než předtím.

„Tady to podepište," ukázala na kolonku a podala mi propisku. Vzala jsem do rukou propisku a podepsala papír, poté jsem se podívala na Clinta, který pouze povzbudivě přikývnul.

„A tohle si vyzvedněte v lékárně," podala mi recept na veselé pilulky. S povzdychnutím jsem převzala recept a kopii propouštěcí zprávy, a společně s Clintem se rozešla pryč.

„Ukaž mi to," vytrhnul mi recept i propouštěcí zprávu z rukou. Neděsila jsem se toho, že to bude vědět, vlastně by to vědět měl. Dala jsem ruce do kapes a nechala ho studovat mou propouštěcí zprávu.

„Deprese, strach z fyzického kontaktu. Sebevražedné myšlenky, sebepoškozování. Neříkali, že jsi psychicky v pořádku?" podíval se na mě Clint se zvednutým obočím.

„Viděla jsem padesát pět mých kolegů uhořet zaživa. Vážně?" pozvedla jsem obočí a zakroutila hlavou. Zrychlila jsem krok, abych z toho cvokhousu byla, co nejrychleji pryč.

„Nortrilen? Ale tady se píše, že není v souladu s tou epilepsií. Hej, počkej. Kam utíkáš?!" zakřičel na mě Clint a rozběhl se za mnou. Zastavila jsem se na místě a otočila se na něj.

„Jediné veselé zobáky, co zabírají," špitla jsem a kopla do kamínku před sebou. S povzdychnutím jsem si sundala gumičku z vlasů, a rozpustila si je, abych překryla spáleninu na obličeji. Clint s povzdychnutím vytáhnul klíčky od auta a odemknul. Bez váhání jsem nastoupila a podívala se na něj.

„Řekneš mi to?" podíval se na mě. Očividně neměl k tomu, rozjet se dřív, než ze sebe vše vyklopím. Zakroutila jsem hlavou a podívala se před sebe.

„Margo, musíš o tom mluvit, nebo budeš do konce života na antidepresivech," povzdychnul si.

„Clinte, já nemůžu. Vždycky, když o tom mluvím, vše se najednou vrací. Je to, jako bych to prožívala znovu. A co se týče těch antidepresiv...myslím, že na nich budu i bez toho. Rozhodně pokud budu mít tuhle nádhernou připomínku na obličeji," poukázala jsem na popáleninu na levé tváři, která byla následkem exploze.

„Dobře, nemusíš o tom mluvit, ale...musím nejdříve zajet za svými kolegy. Zvládneš to?" podíval se na mě se zvednutým obočím. Souhlasně jsem přikývla.

„Super, tak bychom mohli vyrazit," pousmál se a dal klíčky do zapalování. Byla jsem ještě více nervózní. Tolik lidí na jednom místě. V tu chvíli jsem začala litovat, že jsem to Clintovi odkývala.

Hola amigos.
První kapitola je tu:)
Snad se vám to zatím líbí. Vím, začíná to trochu divně:D