Pod Proudem [FF AVENGERS]

Jiskřička

Seděla jsem na podlaze v tělocvičně, na spáncích jsem měla nasazené čipy a na rukou náramky. Snažila jsem se vytvořit alespoň pár jiskřiček, ale bylo to složité, když se mi stále na mysl drala noc s Tonym.

„Musíš se soustředit," prsknul na mě Thor. Otevřela jsem oči a nevraživě se na něj podívala.

„Já se soustředím! Ale já své schopnosti nemám celý život, nejsem bůh! Pouze mi do ksichtu bouchla látka, kterou sem přitáhnul tvůj bratr!" zakřičela jsem na něj a Thor překvapeně pozoroval mé ruce. Nadzvedla jsem obočí a podívala se na své ruce, ze kterých šly silné jiskry.

„Schopnosti nejsou to jediné na čem potřebuješ zapracovat," zamumlal si pod vousy. Vstala jsem z podlahy a naštvaně nakráčela až k němu.

„Viděla jsem padesát pět svých kolegů uhořet zaživa! Čekáš, že budu jíst cukrovou vatu s jednorožci a zpívat a tancovat s vílami?!" zakřičela jsem na něj a ukázala na něj varovně prstem. V tu samou chvíli mi z ruky vyletěl elektrický výboj, kterému se Thor sotva vyhnul.

„Myslíš si, že jsi jediná, kdo někoho ztratil?" prsknul na mě nazpět.

„Řekla jsem snad sakra, že jsem jediná? To už máš slyšiny? Jen to prostě není jednoduché. Když s někým pracuješ několik let, a poté jej vidíš uhořet tvou vinou," oči se mi zalily slzami, které jsem se snažila rozmrkat.

„Čert vem nějaké schopnosti," prskla jsem a chtěla si sundat náramky, ale Thor mě zarazil.

„Stark měl pravdu. Tvé schopnosti se projevují převážně při nárustu nějaké emoce," podotknul a sundal ze mě svou ruku.

„To jsem pochopila," protočila jsem oči.

„Musíš se naučit je ovládat i bez vzteku a strachu," zakroutil hlavou Thor. Založila jsem si ruce na hrudi.

„To bude složitý," ironicky jsem se uchechtla a Thor nechápavě zvednul obočí.

„Bojím se pořád. Pokaždé, když zavřu oči, vidím to. Vidím tu explozi, slyším jejich křik. Byla to má vina, věděla jsem, odkud ta látka je, a nechala jsem Joshe dělat ten experiment," složila jsem hlavu do dlaní a rozplakala se.

„Margo, použij všechny tyhle pocity při směrování svých schopností a při jejich užívání," podíval se na mě lítostivě.

„Nemůžu. Bojím se, že když ty schopnosti použiju úplně, mohu někoho zranit. Škody už jsem napáchala dost, nemyslíš?" pozvedla jsem obočí.

„Nebyla to tvá vina. A zkus to znovu," pousmál se. Souhlasně jsem přikývla, zavřela oči a zkusila se soustředit na všechno, co jsem cítila po té nehodě. Když jsem otevřela oči, z rukou mi šlehaly elektrické paprsky, které směřovaly do všech stran.

„Margo, tohle je trochu moc!" zakřičel na mě Thor, když jeden zasáhnul zeď. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit, což bylo o dost složitější, než jsem si myslela. Myšlenkami jsem se vrátila k oné události, a dostavil se nával emocí, které jsem v tu chvíli cítila.

Celou mě zaplavila vlna vzteku, smutku a bolesti. Nedokázala jsem se kontrolovat ani po psychické, či emoční stránce, natož abych kontrolovala nějaké své schopnosti, které bych správně ani mít neměla.

„Margo, to stačí!" zakřičel na mě Thor. Během chvilky se do tělocvičny přiřítily Tony s Clintem, kteří hned vycouvali, když je málem zasáhnul jeden paprsek. Přestávala jsem vnímat okolí, kolem sebe, jediné, na co jsem dokázala myslet, byla ta nehoda.

Po chvíli, jako by to vše zmizelo. Přestaly ze mě šlehat elektrické výboje, a já už myšlenkami nebyla u té nehody. Rozhlédla jsem se kolem sebe, a spatřila ve dveřích Tonyho s Clintem. Tony držel nějaký ovladač pravděpodobně k těm náramkům. Sundala jsem si čipy ze spánků, náramky a zvedla se z podlahy.

„Vem si to, já to nechci," prskla jsem na Tonyho a obojí mu vrazila do rukou. Koutkem oka jsem se podívala na zničenou tělocvičnu. Snad po mně Tony nebude chtít, abych to zaplatila.

„Margo, počkej!" křiknul na mě Clint a utíkal za mnou. Zastavila jsem se a snažila se rozmrkat slzy, které se mi draly do očí. S hlubokým nádechem jsem se k němu otočila.

„Se mnou můžeš mluvit o všem. Úplně o všem. Co se tam stalo?" nadzvednul obočí. To už jsem nedokázala slzy udržet a naplno se rozplakala. Clint si mě s povzdychnutím vtáhnul do objetí.

„Já to nezvládnu, Clinte. Myslela jsem si, že jsem se alespoň trochu přes to dostala, ale nedostala. Pořád je to stejný. Pořád to stejně bolí, pořád mám stejné noční můry, cítím se stejně provinile, jako když jsem nastupovala do Corvey," zakroutila jsem hlavou a setřela si slzy.

„Teď do toho přišly ještě nějaké ujeté schopnosti."

„Margo, všechno to bude v pořádku, nejsi na to sama." Všimla jsem si, že kousek od nás stojí Tony, a pozoruje nás. Odtáhla jsem se od Clinta a podívala se na Tonyho, který nás pouze mlčky sledoval.

„Jsi si jistá, že to nechceš? To, co jsi tam udělala...bez tohohle to může být ještě horší," povzdychnul si a ukázal na náramky. Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy.

„Já nevím, jasný? Já o ty schopnosti hlavně ani nestojím," zakroutila jsem hlavou. Tony přikývnul a přešel blíž ke mně.

„Jestli mi tady ještě něco zničíš, tak přísahám, že to už zaplatíš," varovně na mě ukázal náramky, a mně zacukaly koutky. Souhlasně jsem přikývla.

„Ještě si to rozmysli, protože nehodlám každý den nahazovat elektřinu, kvůli tomu, že někdo má problémy s ovládáním vzteku," rozhodil rukami.

„Teď mě tak napadlo...když mám elektrokinezi, můžu být vůbec unavená? Přece jenom, když jsem unavená, tak strčím prsty do zásuvky, to mě probudí raz dva," pokrčila jsem rameny a Tony s Clintem vyprskli smíchy.

„To by probudilo každého, tebe to leda tak dobije," uchechtnul se. Chvíli jsem na Tonyho pouze mlčky koukala, nenapadalo mě vůbec co říct.

„No to si děláte srandu..." Clint nás oba sjel pohledem. A sakra.

Hola amigos.
Okay, tohle je trochu nudnější kapitola, ale slibuji, že to napravím!:D

Jinak, jdete dneska někdo k volbám?
Teda...vy, co je vám 18+? :D
Já jdu dneska poprvé volit.😅