Nebožtíci přejí lásce

1. Setkání na hřbitově

Jestli Mycroft Holmes něco nečekal, pak že se ocitne právě tady, tím méně očekával, že spatří Mary Watsonovou sedět na nejbližším náhrobku.
„Je to divný, co? Taky mě nenapadlo, že se zjevím zrovna na svém vlastním pohřbu. Jeden si říká, proč zrovna na pohřbu? Proč ne hned po smrti? Nedávalo by to větší smysl?"
Mycroft zaregistroval její pobavený výraz a odtušil: „Inu možná člověk potřebuje čas, aby se vyrovnal s vlastní smrtí, tak jako si na ten fakt musí zvyknout oni." kývl hlavou směrem ke skupince pozůstalých.
„Vám připadají zrovna smíření?" neodpustila si a měla pravdu, přinejmenším pokud šlo o Sherlocka. Mycroft vždycky někde v koutku duše doufal, že ho má jeho malý bratříček stále rád, ale až takový nával emocí nečekal.
Mary se zvedla ze svého místa a nahlédla mu přes rameno: „Hm, John se na mém pohřbu ovládal podstatně líp, ale to je prostě jeho styl. Když jde do tuhého, zkrátka nasadí masku kapitána Watsona."
Chvíli mlčky sledovali procesí po hřbitově a pak se Mycroft osmělil: „Chápu-li správně, už se v tomto stavu pohybujete nějakou dobu paní Watsonová ..."
„Jo, prakticky tři měsíce. Jak říkám, taky jsem se zjevila uprostřed svého pohřbu."
„A lidé, myslím žijící lidé, vás nevidí?"
„Většinou ne, ale když se soutředím, tak můžou."
Politik na ni pohlédl s tázavě zvednutým obočím.
„No ukázala jsem se Johnovi, ale naštěstí si myslí, že jsem jen hlas v jeho hlavě. Taky mě nedopatřením párkrát zahlédl Sherlock, ale to zrovna překonával absťák, tak mě nejspíš bral jako halucinaci a naposledy – no byla to situace mezi životem a smrtí, tak to mohl brát podobně."
„A proč to děláte?"
„Hm, ze začátku se mi nelíbilo, jak se uzavřel a je sám a potom, ... zkrátak občas potřebuje, aby ho někdo postrčil. Už jsem si myslela, že to dokáže a konečně se vyjádří ... ale už nechal projít tři příležitosti a nic!" obrátila frustrovaně oči v sloup.
Mycroft se zamračil: „Proč by vám to mělo dělat starosti? Zaživa jste nebyla tak velkorysá, dokonce jste mého bratra střelila."
„Já vím! Taky už dnes vím, že to byla blbost, ale tenkrát mi to připadalo jako nejrychlejší cesta ven."
„Tak proč jste změnila názor, proč by vám dnes mělo záležet na tom, zda John Watson konečně vyjádří své city mému bratrovi?"
„Hm, řekla bych, že být mrtvý jednomu trochu změní perspektivu, ne? Co z toho mám, pokud zůstane John sám a bude se užírat?"
„Satisfakci, že vás nikdo nenahradí?"
„Na venek, ale ve skutečnosti se stejně stalo, ne? Nebo spíš naopak, já byla náhražka. Jestli tady mám na neurčito strašit, nechci se koukat na ten jeho kamenný kapitánský výraz a pak taky ... je tu Rosie! Co s ní bude, pokud se John zahrabe do sebe? Jeho otec pil, jeho sestra pije, mají to v rodině ... já vím, že John je tvrdá nátura a ten chlast u obou nenávidí, ale nebudu to riskovat."
„Překvapivá změna postoje, škoda, že jste k ní dospěla tak pozdě."
„Narovinu za živa jsem si ji nemohla dovolit a lepší pozdě než vůbec, ne? Taky mě napadlo, že ... proto jsem pořád tady ... a vy asi taky!"
„Já? Já jsem Sherlockovi nikdy nechtěl ublížit, chtěl jsem pro něj to nejlepší, chránil jsem ho!"
„Možná až moc! Nebyl jste to vy, kdo mu vždycky dělal kázání o nevýhodnosti citů, radil mu, aby se k nikomu nepoutal?"
„Musel jsem! Vy nevíte, jak moc mu naše sestra ublížila, jak strašlivě křehkým se stal ... musel jsem kolem něj vybudovat hráz před okolním světem."
„No, tak je na čase jí zbourat. Už ji nepotřebuje! Vy to asi nevíte, protože jste se vrátil až teď, ale ona je mrtvá ... bavili se o tom spolu na Baker Street včera večer. Spáchala sebevraždu, hned druhý den zpátky v cele. Vlastně jsem zvědavá, jestli se tu taky objeví nebo ne."
„Ale jak? Je to přísně vedené zařízení, neměla mít u sebe žádný použitelný předmět."
„Pokud jsem správně pochopila, nepotřebovala ho. Prokousla si jazyk a vykrvácela, brrr! Ta musela být hodně odhodlaná!"
Při těch slovech se Mycroftovou tváří přehnala zvláštní směsice šoku a úlevy. Už otevíra ústa, aby se Mary zeptal, co má nyní v plánu, když si uvědomil, že ho žena nevnímá. Dělala mu někam přes rameno sladké grimasy a mávala rukou.
Otočil se tím směrem, protože nechápal. Pohřeb se chýlil ke konci, všichni byli rozestaveni kolem hrobu a poslouchali závěrečná vikářova slova.
„Oh ... Rosie, z nějakého důvodu mě vidí vždycky. Možná proto, že je ještě tak malá, asi to časem přestane ..." vysvětlila překvapenému politikovi Mary a on si uvědomil, že malá slečna Watsonová, v otcově náruči se mu dívá přes rameno na úplně opačnou stranu než zbytek shromáždění. Usmívala se a mávala zpátky.
Během deseti minut je celá skupinka smutečních hostů minula na cestě ze hřbitova, Mycroftovi nebylo zrovna dobře při pohledu na rodiče.Maminku podpíral z jedné strany, otec se zardlýma očima a z druhé Sherlock, který také před chvilkou očividně plakal. Tohle by do něj vážně nikdy neřekl.
Vedle nich, asi půl kroku stranou kráčel John s dcerou v náruči a za nimi všichni ostatní, Anthea, paní Hudsonová, slečna Hooperová, inspektor Lestrade ...
Mycrof s Mary celé procesí váhavě následovali: „Co tedy máte v plánu paní Watsonová?"
„Hm, napravit způsobené škody, řekla bych. Já na Johnovi a vy na Sherlockovi. Proto nás asi vrátili na zem, nemyslíte?"
„Možná máte pravdu, ale můj bratr na duchy nevěří, nejsem si jistý, jak bude reagovat, pokud se mu ukážu a budu mu říkat věci, jak jsem mu za života nikdy neříkal." tady si odkašlal: „Ehm, netroufl říkat."
„To bude v pohodě, John na duchy taky nevěří. Myslí si, že si mě jen představuje, že jsem jeho podvědomí. U Sherlocka byste to mohl mít ještě jednodušší – má přece ten svůj palác myšlenek nebo jak mu to říka."
„To zní rozumně paní Watsonová."
„Hele, nechcete mi říkat Mary? Mám to jméno docela ráda a nejspíš se budeme ještě nějaký čas vídat."