Nebožtíci přejí lásce

6. Večeře u Angela

John a Sherlock seděli u téhož stolu, jako když sem před šesti lety přišli poprvé, Angelo se opět nedal odradit od zapálení svíčky, jen to tentokár zdůvodnil radostí, že je může po tak dlouhé době hostit.
Ještě jednu změnu udělali, asi by nedokázali někomu třetímu vysvětlit, proč. Zkrátka je cosi pošouplo, aby si sedli naproti sobě. Taky tentokrát nebyli u stolu sami, ale to naštěstí netušili!
Mycroft se usadil vedle Johna, aby měl dobrý výhled na svého bratra, Mary si logicky sedla naproti. Stálo je jisté úsilí, ty dva k Angelovi nahnat a doufali, že ta snaha nepřijde nazmar.
Především museli zlehka našlapovat kolem potencionálně výbušného slůvka „rande", ačkoliv přesně tohle bylo cílem jejich snažení.

Mary to měla jednodušší. John byl na její občasná zjevení ve svém životě už zvyklý, takže když nadhodila, že si po tom stěhováckém a budovatelském úsilí se Sherlockem zaslouží klidný večer ...
„Ale my teď míváme klidný večery! Sherlock přestal brát příliš nebezpečný případy, tak jsme skoro pořád doma."
„Ach, Johne! No právě! Týdny jste stěhovali, natírali, tapetovali a teď ty akorát chodíš na dopoledne do práce, odpoledne vyslechneš se Sherlockem pár neškodných klientů a jakmile uložíš Rosie do postýlkz, můžeš si tak akorát natáhnout papuče a zapnout bednu! To není život pro tebe a jakkoliv je pěkný, že se tak snaží, ani pro Sherlocka!"
„Nojo, ale přece mu nemůžu navrhnout, abychom šli honit pětinásobnýho vraha po londýnskejch střechách! Už musím bejt opatrnej, kvůli Rosie!"
„Samozřejmě!" vydechla frustrovaně Mary: „Ale potřebujete zkrátka oba vypadnout z bytu. Paní Hudsonová pro jeden večír Rosie zvládne, tak běžte třeba k Angelovi. Vím, že to tam máte rádi, ale nebyli jste tam už věky!"
„Ale, ale ...!
„No tak, ve tvé společnosti Sherlock bude konečně slušně jíst a hlavně klid: Angelo přece dávno ví, že spolu nerandíte!"

Mycroft si nebyl moc jistý, jak začít. Doposud se zjevoval jen jako poradce u Sherlockových dedukcí a varoval se slov, jaké Sherlockovi za živa nikdy neříkal, aby ho zas nevyděsil.
Nakonec to zkusil oklikou.
„Samozřejmě, že ti ta dedukce trvala dlouho! Jsi přetažený!"
„Já nemůžu být přetažený! Vždyt v poslední době skoro nic nedělám, jen samé banální případy, málo co nad čtyřku!"
„Právě! Jakkoli je tvé úsilí chválihodné, vybírat si neškodné případy a vyrábět domácí idylku není tvá přirozenost!"
„To si snad mám zase v kuchyni sestavit destilační kolonu a vyrazit za ozbrojeným vrahem? A to pořád říkáš, že jsi ten chytřejší ... na druhou stranu, s lidmi ti to nikdy moc nešlo." zabručel Sherlock a Mycroft se zatvářil ublíženě.
„Hm ... možná by stačil občasný malý návrat do vašich ... staromládeneckých časů. Víš přece, že John také nené zrovna papučový typ. Co třeba zajít k Angelovi? Patřilo to k vašim oblíbeným místům a paní Hudsonová se jistě ráda pro jeden večer ujme dítěte."
„Ona má jméno Mycrofte, člověk by řekl, že když jsi jen v mojí hlavě, budeš to vědět."
„Ale ty víš, že bych to tak neřekl! Tak se toho varuji i ... jak říkáš ve tvé hlavě."
„Stejně se chováš divně, jinak než dřív!"
„Sentiment, drahý bratříčku. Postupem času máme sklony věci idealizovat. Ale na tu večeři zajděte!"

Jestli Johnovi a Sherlockovi přišlo legrační nebo spíš podivné, že dostali v tutéž dobu stejnou myšlenku, nebylo důležité.
Podstatné bylo, že v pátek večer předali Rosie do péče své bytné a doopravdy vyrazili k Angelovi. John trval na tom, že když už jsou tu, doopravdy pořádně se najedí (hlavně Sherlock) a začali, jak se sluší předkrmem.
Mary a její spolupachatel na sebe kývli – čím víc chodů, tím déle se tu jejich zabednění svěřenci rozsedí.
John usrknul ze skleničky červeného a nervózně se zasmál: „Pamatuju si, jak jsme tu seděli poprvé. Vůbec nic jsi nesnědl."
„Protože jsem se soustředil na případ. Dnes ... si můžu dovolit ... rozptylovat se."
„Tenkrát jsi taky řekl, že se považuješ za ženatého se svou prací." nadhodil John a naklonil hlavu tázavě na stranu.
Mycroft i Mary se nadechli a napjatě čekali na Sherlockovu odpověď.
„Tenkrát jsem to tak myslel, považoval jsem to za ... bezpečnější ..."
„A já už dnes chápu proč."
„Ale, mýlil jsem se ..."
V tu chvíli se u stolu zjevil číšník s prvními talíři, oba zjevní hosté se jich chopili, jako své spásy před další konverzací na tenkém ledě a oba neviditelní hosté se po nebohém pinglovi podívali vražednými pohledy.
Pánové se chvíli mlčky zaobírali smými talíři, než si John dodal kuráž dalším douškem vína a zdánlivě lehce konstatoval: „Už dlouho jsem neslyšel žádný vzdech."
Sherlock na něj vteřinku zmateně hleděl, než odpověděl: „Ach, Irena Adlerová! Ona píše jen vzácně, protože neodpovídám. ... A já si pamatuju, co jsi mi tehdy na Baker Street řekl, ... že bych neměl promarnit příležitost, která mi může tak lehce proklouznout pod rukama, ... ale ona není ta příležitost. Je to ... jednostranné ... ano, je chytrá a byla to intelektuální výzva a ano, zachránil jsem jí, protože jsem měl špatný pocit z toho, jak tvrdě jsem s ní zametl a připravil jí o ochranu, ale ... nic víc. Tedy z mé strany."
„Ale Sherlocku ..." namítl John.
„Já vím, já vím ... ale ona není nejdůležitější osoba v mém životě, nikdy nebyla. Kdysi v Baskervill jsem ti řekl, že jsi můj jediný přítel ..."
Zatím co Sherlock mluvil, Mycroft a Mary ho pozorvali se zaťatými pěstmi, napnutým výrazem a mumlalisi: „Ano, ano, řekni to, už to konečně řekni, ..."
A další talíře! Přinesli hlavní chod.
Tentokrát oba pozorovatelé neodolali, aby se na zlomek vteřiny neukázali a škaredě se na obsluhu nezamračili. Chudák číšník talíře málem upustil a vysloužil si za to zmatené pohledy svých zákazníků. Pohledy o to zmatenější, že i oni koutkem oka zahlédli své tiché společníky.
Na své pravidelné přeludy byli oba zvyklí, ale takhle John zahledl Mycrofta a Sherlock naopak Mary. Podívali se po sobě, s nevyslovenou otázkou: „Viděls to taky?" a pak se opět přesunuli na bezpečnou půdu konzumace.
Někdy vprostřed jídla se John opět posílil douškem vína před otázkou: „A co ty a Molly?"
Sherlock se také důkladně napil, než odpověděl: „Myslím, že jsme konečně opravdoví přátelé. Nechoval jsem se k ní dřív moc hezky a často jsem zneužíval toho, jak je mnou fascinovaná. Nejsem na to dnes moc hrdý! ... A jsem vážně rád, že se Lestrade konečně rozhoupal ... je pro ni mnohem lepší než ten idiot „Masová dýka"."
„Takže přátelé?"
„Ano, jak už jsem nakousl ..v Baskerville jsem tě nazval svým jediným přítelem a tehdy jsem opravdu nikoho jiného neměl nebo spíš nevnímal. Dnes už vím, že jsou tu paní Hudsonová, Molly, Greg ... ano já vím, jak se doopravdy jmenuje! ... Ale stále platí, že jsi můj nejbližší přítel, ... momentálně jste vy dva s Rosie nejdůležitější lidé v mém životě!" vypravil ze sebe a rozpačitě sklonil hlavu zpátky do talíře.
John se znovu napil, Mycroft s Mary starostlivě pozorovali hladinu vína v lahvi – než se ti dva vymáčknou, tak tímhle tempem budou dávno pod obraz.
„Fajn, tak fajn!" řekl John, evidentně nejistý, jak má pokračovat.
To už nevydržela Mary: „Johne! Proboha, on se ti tady otevíra jak jak trezor ve Fort Knox a ty řekneš jen „Fajn"? Jeden z z nejuzavřenějších lidí, cos kdy potkal ti tady říká, že jsi pro něj nejdůležitější na světě! Sakra kapitáne, buď tím mužem, kterým chceš být!"
Doktor zalapal po dechu, chvíli zíral na prázdné místo nalevo od Sherlocka, pak si ne úplně jistou rukou znovu nalil a pokračoval: „Víš ... já jsem ti hrozně vděčný, že jsi mi dovolil vrátit se i s Rosie na Baker Street. I ty jsi pro mě, vedle mojí holčičky, ten nejdůležitější člověk. Už dlouho! Držíš mě nad vodou, když všechno kolem mě přestává dávat smysl – když mě propustili z armády a nevěděl jsem, jak dál ...
A teď znovu, všechno se mi to sesypalo na hlavu ... Mary,..." bezděčně hodil okem po zdánlivě prázdné židli, ale jeho mrtvá žena, jen kývla, ať to všechno řekne: "... její minulost, otcovství, vztek, že najednou neřídím svůj život ... a ty jsi tu byl, připravený mě podepřít, podat mi pomocnou ruku ... a asi si nikdy úplně neodpustím, že jsem tě tak odkopnul, odehnal ..."
„No tak Johne, klid! Za tohle ses mi už omluvil, není potřeba se k tomu vracet."
„Ale, je ... tohle je spolu s tou esemeskovou aférou jeden z nejodpornějších momentů mého života, něco za co se do hloubky duše stydím ... když mám dnes špatnou noc, tak se mi ani tak nezdává o válce, o pádu, o Mary ... ale vidím sám sebe, jak tě kopu v té márnici, ale v těch snech nedokážu přestat, nezastavím se dokud ... dokud se nepřestaneš hýbat.
K sakru já jsem doktor! Složil jsem přísahu, že nebudu ubližovat! A já ti ublížil, opakovaně a vždycky, když jsi byl zranitelný a potřeboval mě! Co jsem to za přítele!"
„Pssst, Johne! To ... bude .. no ne dobrý, ale lepší. Stihli jsme si ublížit navzájem, ale spolu se zvrádneme zase uzdravit. Zůstanou nám nějaké jizvy, ale ty nám jen připomenou, čeho se máme vyvarovat."
Sherlock natáhl ruku, aby Johna, kterému se opět oči leskly slzami, pohladil po rameni. Chvíli takhle zůstali, než se vedle nich ozvalo diskrétní zakašlání.
„Všechno v pořádku?" tentokrát to byl Angelo osobně, evidentně znepokojený, že by snad jeho nejváženější hosté mohli mít nějaký problém.
„Děkujeme Angelo, jídlo i víno byly skvělé. Myslím, že je čas na dezert." usmál se na něj Sherlock a John si honem rukávem otřel oči a snažil se zase tvářit, že neměl žádnou slabší chvilku.
„Tiramisu, jako obvykle?" ujišťoval se restauratér.
„Tiramisu určitě, ale řekl bych, že si potřebujeme trochu víc osladit život, takže si k němu dáme ještě něco ..."
„V tom případě bych doporučil Crema Catalana!"
Tentokrát se slova chopil John: „Výborně, takže oboje dvakrát!"
Během pár okamžiků byly oba dezerty na na stole a Sherlock s Johnem se do nich mlčky pustili, ale ticho, které mezi nimi zavládlo už bylo prosté onoho napětí ze začátku večera.
Mary je chvíli pozorovala, než se obrátila k Mycroftovi: „Myslím, že už je dneska nebudeme víc trápit, co vy na to?"
Ale politik jen roztržitě kývl a lítostivě hleděl na misku voňavého krému s karamelovou krustou: „Ne, je dva už trápit nebudeme!"