Nebožtíci přejí lásce

10. Epilog - o patnáct let později

„A ráno vždycky zavoláš!" připomněl přísně John a jeho šestnáctiletá dcera s povzdechem odpověděla: „Jasně tati! Jako vždycky."
„Klid Johne, přece nebude u Samanthy poprvé!" vložil se do věci Sherlock.
„No vidíš, papí je úplně v pohodě!"
„Fajn Rosie, hlavně si to užijte!"
„Dík tati!" odpověděla a dala mu pusu na tvář, pak se natáhla ještě ke svémů druhému otci: „No tak, nepředstírej, že na to nečekáš!" a lehce se rdícího Sherlocka políbila taky.
„A vy si to tady beze mě taky užijte! S trochou štěstí vám přihrajou třeba trojnásobnou vraždu. Pa!" zamávala a už mizela po schodech dolů.
Sherlock se automaticky přesunul k oknu, aby zkontroloval, že Rosie opravdu nastoupila do auta Samathiny matky. Ne, že by jejich holčičce ohledně víkendových plánů nevěřil, ale jen pro jistotu.
John se mezitím uvelebil na pohovce, natáhl si nohy a dal ruce za hlavu. Navzdory svým starostlivým řečem se na sobotu a neděli velice těšil.
Občas se bál, jak coby dva muži zvládnou vychovávat děvče, obzvlášt až nastoupí puberta, ale zatím si vedli překvapivě dobře. Ne, že by tak těžce pochyboval o svých nebo Sherlockových rodičovských schopnostech, ale bál se, jak zvládnou všechny ty dívčí záležitosti, počínaje módou a konče první zamilovaností.
Naštěstí Rosie nebyla tak úplně bez ženských vzorů, i když vyrostla se dvěma táty. Krom toho občas překvapila svou rozumností: večer se s nimi kvůli něčemu zuřivě pohádala, aby ráno přišla k snídani s mnohem méně radikálním stanoviskem.
„Jak zužitkujeme náš volný víkend?" odvrátil se Sherlock od okna. John se usmál, jeho manžel stále vypadal úžasně a pár stříbrných nitek v tmavých kučerách mu jen přidávalo na přitažlivosti.
„Zítra bychom mohli někam na večeři, třeba do té nové číny na Oxford Street, ale dneska se mi nikam nechce."
„Tak já objednám thaiské menu a mohli bychom si otevřít tu lahev, co onehdy přinesly Sally se Stellou – ta na rozdíl od Grega vínu rozumí."
Detektiv se přesunul na gauč vedle Johna a pošeptal mu: „Na každý pád, nudit se dnes večer nebudeme!"

O tři hodiny později leželi propletení na gauči, na stolku před nimi se vršily krabičky od jídla a poloprázdná lahev Chardonnay. Televizní pořad se zvolna měnil na pouhou zvukovou kulisu.
Sherlock opíral hlavu Johnovi o rameno a ten si roztržitě namotával na prst jednu detektivovu kučeru.
„Skoro jako za starejch časů, když jsme tu byli jen my dva."
Sherlock po něm hodil okem: „Jenže to bychom tu neseděli v téhle pozici, pane „nejsem gay"!"
„Taky že nejsem – hrdý bisexuál!" odpověděl mu John: „Ale máš pravdu, promarnili jsme spoustu času."
„Ne tak docela, máme díky tomu Rosie, ale ted už bychom žádný čas marnit neměli. Kdo ví, kdy zas budeme mít víkend sami pro sebe. Navrhuju okamžitý přesun do ložnice!"
„Romantik jako vždycky." uchechtl se John, ale poslechl. Zvedl se z pohovky a než ho stačil Sherlock následovat, popadl svého manžela do náruče a pěkně si ho odnesl.
Ani se neobtěžovali zavřít za sebou dveře.
„Oh, je super být tu občas jen sami dva!"
Byli tak zabraní do sebe, že ani jeden nezaslechl lehké uchechtnutí nad poslední větou. Protože byt 221B na Baker Street byl v ten moment všechno možné, jen ne prázdný.

Ani tak vševědoucí osoba jako Mycroft Holmes neměla potuchy, co se stane s duchem, který splnil své poslání. On především na nic podobného ani nevěřil a byl totálně překvapený už svým setrváním na Zemi.
Mary také něměla nejmenší představu, co bude následovat. Rozplynou se v nekonečnu? Vzlétnou k nebesům? Reinkarnují se? Jen jí trochu mrzelo, že už si nevychutná následné sbližování těch svých moulů a už neuvidí Rosie.
Jenže se nakonec nic dramatického nestalo, nerozplynuli se v jarním slunci v momentě, kdy se John se Sherlockem políbili, nespustil se žádný zlatý žebřík, aby je za doprovodu chórů andělských pozval nahoru, ani se nepropadli do pekel za své minulé hříchy (což zvlášť ve svém případě Mary úplně nevylučovala).
Ale něco bylo přece jen jinak. Náhle bylo na malém venkovském hřbitůvku překvapivě živo – ačkoliv to byl poněkud nevhodný termín. Zkrátka se kolem zjevila řada dalších postav, které do té doby neviděli.
Snad nemohli dřív vídat ostatní duchy, aby je nerozptylovali, ale zjevně se nepotulovali po světě jen oni dva – mnozí další zkrátka zůstávali a nebylo v tom žádné jasné pravidlo.

„Ti dva budou evidentně potřebovat stálý dohled." komentoval to později Mycroft. „A nejen oni!" doplnila ho Mary a tak prostě na Baker Street zůstali.
Zjevovali se „svým hochům" už jen vzácně – třeba když ti dva prožívali po sedmi letch první velkou manželskou krizi, ale i tak stále bylo co dělat. Párkrát Mary vyděsila zločince, který se na detektivní duo chystal ze zálohy, jindy Mycroft vsugeroval bratrovi informaci, jakou by se jinak nedozvěděl.
Krom toho si občas odskočili po svých záležitostech. Mary třeba potkala všechny členy svého bývalého týmu a mohli si konečně vyříkat, že nikdo z nich nezradil. Mycroft zas navštěvoval Downing Street a různá ministrestva, aby dohlédl, co se tam peče. Jeden extrémě neschopný ministr vnitra z něj byl natolik zoufalý, že do svého úřadu pozval exorcistu – marně samozřejmě.
A pak také vídali jiné duchy, kteří se rozhodli z toho či onoho důvodu zůstat, takže ani nebyli moc překvapení, když se k nim před pěti lety připojila paní Hudsonová: „Oh, tak se mi to nezdálo! Pořád jsem měla dojem, že se motáte někde kolem! A samozřejmě, že nehodlám opustit Baker Street!"
Rodiče Holmesovi přišli krátce po sobě, ale ti se v bytě moc nezdržovali, tak jako za živa se toulali po světě a učili se nové exotické tance, které před tím nestihli. Teda pokud nevěnovali svou pozornost Rosie.
Ta to občas potřebovala, dovedla být paličatá (měla po kom být) a s blížící se pubertou se to jen stupňovalo. Když se opravdu hodně zasekla, tak si s ní párkrát Mary v noci promluvila – mělo to větší efekt než kázání od tatínků, protože stejně jako kdysi John, i Rosie věřila, že mluví se svým podvědomím. A to je něco dočista jiného, než když vás poučuje rodič.
Poslední, značně překvapivý, přírůstek dostala spirituální skupinka na Baker Street asi před půl rokem.
„Tak banální konec jsem si pro sebe nikdy nepředstavovala! Docela obyčejná autonehoda, žádný zlý úmysl. Zkráta mě uprostřed Berlína srazil nepozorný chlap na přechodu. Kate se naštěstí nic nestalo, ačkoliv byla pochopitelně zdrcená, chudinka.
A když už vím, že se z toho vzpamatuje – namluvila jsem jí jednu hezkou kadeřnici – tak mě napadlo podívat se, jestli se ti dva konečně rozhoupali! Jen jsem nečekala takovou sešlost." vysvětlila své zjevení Irena Adlerová.

Dnes byli v bytě téměř všichni, pouze pan Holmes zmizel kibicovat svým starým přátelům na pravidelnou partii bridže. Mycroft někdy sledovával z bezpečnostních důvodů Rosie, ale dnes to bylo zbytečné – stejně jako Sherlock vydedukoval z obsahu její tašky, že půjde o běžný dívčí víkend bez přítomnosti problémových osob.
Krom toho, ačkoliv to nerad připouštěl nahlas, těšilo ho sledovat, jak je jeho bratr nakonec šťastný a milovaný. Ačkoliv, všechno mělo své meze.
Když začaly dámy pronášet komentáře ve stylu: „Taková vášeň i po patnácti letech!" a „Oh a John má pořád tak vypracovaný hrudník.", „Ti jsou tak sladcí!" nebo „Hm, jaká škoda, že dnes nevytáhli uniformu!", usoudil, že je nechá, aby si užily svou voyeristickou show a půjde dělat něco užitečnějšího.
Dávno se rozhodl, že navzdory své posedlosti dohledem, nemusí znát až tak intimní podrobnosti ze života manželů Watson-Holmesových.
Krom toho má zítra premiér schůzku s ruským vyslancem a je potřeba tomu idiotovi vysvětlit, co jsou to britské zájmy.