Nebožtíci přejí lásce

7. Bojím se sebe!

Dalších čtrnáct dní proběhlo ve znamení velmi poklidné, domácí rutiny. John chodil do práce, ačkoliv si na klinice vyjednal jen poloviční úvazek a Sherlock se dopoledne staral o Rosie. Když ho zavolali k případu, svěřil jí paní Hudsonové, ale pokud nebyla jeho pochůzka potencionálně nebezpečná, brával holčičku sebou.
S Johnem byli zase dokonale sehraní, což neznamelanlo, že se občas nechytili kvůli zapomenutému experimentu nebo chybějícímu mléku, ale atmosféra na Baker Street byla mnohem uvolněnější než v předchozích týdech. Oba tušili, že jejich upřimný rozhovor zdaleka není u konce, ale momentálně se spokojili s vědomím, že je ten druhý ve svém životě jednoznačně chce.

Mary a Mycroft si občas vyměnili poznámku, že ti dva jsou jak manželé po dvaceti letech a řešili, zda je na čase je opět trochu popostrčit.
„Myslíte další večeře?"
„No, posledně se to celkem vyvedlo, ale asi by to tentokrát chtělo klidnější místo. Ty věčně poletující číšníky jsem měla chuť zaškrtit."
„Máte pravdu, chtělo by to méně rozptylující prostředí." povzdechl si politik a Mary se ušklíbla: „Rozumím, hlavně žádný kavárny a cukrárny."
„Takže co navrhujete? Promlouvat jim do duše, když jsou na místě činu mi také nepřipadá příliš efektivní, o návštěvě zoo s vaší dcerou ani nemluvě."
„Hm, ... možná by stačila obyčejná vycházka do parku ... nic moc rozptylujícího."
„Ano, potřebujeme, aby se soustředili ... ale nebylo by v téhle fázi užitečné poněkud ... diverzifikovat? Domnívám se, že oba potřebují ještě trochu ... popostrčit, než budou schopní se vyjádřit."
„Lidsky řečeno, promluvit ještě s každým extra! A ... cejtíte se na to? V týhle konverzaci se Sherlockem zrovna moc dobrej nejste."
„Obávám se, že se budu muset překonat." povzdechl si Mycroft: „Jen je zapotřebí vytvořit vhodnou příležitost."

O dva dny později zavolala paní Holmesová a pozvala celou domácnost na víkend. Sherlock z toho měl rozpačité pocity, normálně by se nějak vykroutil, tyhle výlevy domácí pohody ho nikdy moc nebraly, vždycky v nich vnímal něco křečovitého, ale ve světle posledních událostí změnil názor a snažil se být vůči rodičům vstřícnější.
To Johnovi se pozvání jednoznačně zamlouvalo, měl staré Holmesovy rád, ale ...
„Zrovna tuhle sobotu jsem slíbil Sarah." konstatoval lítostivě: „Kvůli chřipkovému období řada doktorů chybí a čekárny jsou narvané, tak jsem řekl, že to dopoledne vezmu za Millera."
V Sherlockových očích už se mihla naděje, jak rodinný víkend odůvodněně zrušit, když John pokračoval: „Ale přece vaši neodmítneme, určitě ocení společnost. Víš co? Ty odjedeš v pátek navečer s Rosie a já se k vám připojím v sobotu odpoledne. Dorazím prvním vlakem, který stihnu. Jo?"
Sherlock ani neměl čas se vyjádřit, protože jeho mamá i v telefonu Johnův návrh slyšela a byla všemi deseti pro.

Mary původně následovala Sherlocka, Rosie a Mycrofta do Surrey, aby si užila svou holčičku, ale druhý den před obědem jí napadlo, že by měla využít příležitost a odchytit Johna samotného – s trochou štěstí bude vlak poloprázdný a oni budou mít kupé pro sebe.
John byl celé dopoledne poněkud roztržitý, naštěstí měl jen samé běžné případy a na nádraží Victoria si pospíšil, dokonce kvůli tomu oželel oběd.
Mary trochu nechápala proč, vlaky na Redhill jezdily každou půlhodinu a takhle chytili špičku, což vylučovalo nejen klidnou rozmluvu, ale vůbec jakoukoliv komunukaci s Johnem – netoužila, aby ho měli lidi za blázna.
Byla totálně zmatená, když se John vydral z vlaku už na zastávce Streatham Common. Teprve, když si na zastávce autobusů vyhledal spoj jedoucí na Mitcham, pochopila, kam má namířeno – normálně volil jinou trasu a taky jí nenapadlo, že zrovna dnes se bude chtít stavit. Obvykle to dělával jednou do měsíce.
John se zřejmě rozhodl na poslední chvíli. Mary si stále nebyla jistá, co to znamená, ale přinejmenším si budou moct v klidu promlvit na místě, kde to nikomu nebude připadat divné.