Nebožtíci přejí lásce

9. Přiznání na hřbitově

John to vzal z nádraží pěšky. Nebylo nijak pozdě, svítilo sluníčko a on si potřeboval rozmyslet, co a jak Sherlockovi vlastně řekne.
Po všech těch letech, kdy důrazně rozhlašoval „My nejsme spolu!" a „Nejsem gay!", možná v detektivovi zazdil veškeré naděje a bude ho muset přesvědčit, že to myslí vážně.
Ke svému překvapení spatřil na cestě před sebou povědomé postavy – pana a paní Holmesovi tlačící kočárek. Přidal tedy do kroku, aby je dohonil a přidal se k nim.
„Á Johne, ani jsme tě tak brzo nečekali! Báli jsme se, že dorazíš až někdy k večeři!" pozdravili ho srdečně, pak paní Holmesová pokračovala: „Oh, Rosie je takové zlatíčko! Vůbec se nebojí, na všechny se smála a mávala. Musíte nám ji vozit častěji."
Holčička přivítala svého tatínka širokým ulepeným úsměvem a natáhla k němu baculatou ručičku se zbytkem marmeládového koláčku. Podle množství drobečků na kabátku to nebyl jediný pamlsek, který během procházky dostala.
Pan Holmes zaznamenal Johnovo zvednuté obočí a honem spustil: „To není žádná chemikáliemi narvaná velkovýroba, McIntoshovi si je pečou sami! A Když oni Rosie tolik chutnají ..." a John se nemohl ani zlobit.
A opodál se usmívala i nikým neviděná Mary: její holčička bude mít skvělého dědečka a babičku. Teď jen, aby si John se Sherlockem konečně promluvili.

Sherlock si nebyl jistý, co vlastně zjevení jeho bratra znamenalo. Byla to halucinace zrozená z tolika konfliktních pocitů? Každopádně se po téhle imaginární rozmluvě cítil mnohem lehčí, jako zbavený obrovského břemene.
Vrátil se do domu, uvařil si čaj a plánoval si zítřejší rozhovor s Johnem – bylo mu jasné, že dnes už budou mít sotva příležitost, neboť je budou rodiče intenzivně obskakovat.
Když zaslechl vrznutí branky, vyšel před dům a s radostí spatřil nejen navrátivší se Holmesovi, ale hlavně Johna, který doslova zářil nějakou pozitivní emocí.
Ani detektivovi neušly drobky na Rosiině oblečku a dokázal z nich naprosto přesně určit, kolik a jakých sladkostí holčička snědla.
Už, už se chystal udělit svým rodičům přednášku o vhodné stravě batolat, ale nakonec svá slova spolknul tváří v tvář všem těm šťastným obličejům.
Mycroft měl pravdu, tuhle radost svým těžce zkoušeným rodičům může dopřát právě a jedině on – Sherlock. Upevnilo to jeho odvahu a odhodlání k zítřejšímu vyznání.

V neděli po snídani, Holmesovi dle očekávání přesunuli svou pozornost zase plně na Rosie a opět se nabídli, že jí vezmou na procházku (ještě se nebyli pochlubit na druhé straně města).
„Nepůjdeme taky na vzduch?" nadhodil Sherlock, jakmile s Johnem osaměli.
„Dobrý nápad." odpověděl doktor a natáhl se na věšák pro bundu.
Sherlock vyrazil na opačný konec městečka, směrem na Church Road a John ho bez ptaní následoval. Jejich dva duchové jim byli samozřejmě v patách, jen se na sebe zaraženě podívali: „Tomu teda říkám místo na romantické vyznání!"
„Myslím, že pro mého bratra celkem příhodné!"
„Máte pravdu, ostatně důležité je, aby si konečně promluvili a kde, na tom moc nesejde."

Když procházeli bránou s dřevěnou stříškou, John poznamenal: „Ne, že bych s tím měl problém, ale tebe jsem nikdy neměl za člověka, co chodí navštěvovat hroby."
„Já sebe také ne, ale uvědomil jsem si, že je to občas potřeba. Měl jsem to udělat už dávno! Já ... potřebuju ti toho hodně říct a vysvětlit. Pokud to mám udělat správně, musím začít tady!" odpověděl Sherlock trochu napjatě.
K překvapení doktora i svých neviditelných průvodců však nezamířil do jižního cípu hřbitova, kde poblíž sebe odpočívalo několik generací Holmesů, ale obešel kostelík a zastavil se před malým, evidentně dětským náhrobkem.
„V Baskerville jsem ti řekl, že jsi můj jediný přítel. Téměř pětadvacet let jsem si netroufal mít žádné přátele, natož něco víc.
Pro mou sestru byl Viktor jen vedlejší škoda v jejím plánu, nebylo jí líto, že zemřel, stejně jako lhostejně obětovala Rudovouse na cvičný pokus. Vůbec jí to netrápilo, litovala jedině, že nevyšel její hlavní záměr.
Záviděl jsem jí, že necítí žádnou emocionální bolest, záviděl jsem Mycroftovi, že to zdánlivě měl stejně. Nechtěl jsem už nikdy nic takového zažít, chtěl jsem být jako oni, odstřihnout se od lidí, od pocitů, od bolesti.
Když měl Viktor pohřeb, byl jsem ještě v němocnici a nikdy jsem sem nezašel. Rozhodl jsem se tvářit, že se to nestalo, že jsem nikdy žádného blízkého kamaráda neměl.
Bylo to o to jednodušší, že se doma nesnažili mluvit o Eurus. Pro rodiče bylo snazší předstírat, že žádnou dceru nemají, než přiznat si, že je to psychopatka a oni tak dlouho přehlíželi varovné znaky.
Musel jsem tě přivést sem, konečně dohnat vlastní minulost, jinak mi uteče budoucnost.
Propásl jsem už tolik příležitostí, až se divím, že mi ještě nějaká zbyla, že jsi pořád tady!"
Sherlock se konečně odvrátil od hrobu a podíval se Johnovi do očí, ten neuhnul a pohled opětoval. Sherlock ho vzal kolem ramen a pevným hlasem pokračoval: „Protože Johne Watsone, chci abys tou budoucností byl ty. Ty a Rosie!"
„Těch příležitostí jsme propásli spoustu oba, Sherlocku. A já byl celý roky hroznej zbabělec, bál jsem se riskovat svý jistý.
Bylo jednodušší a bezpečnější mít vztahy s ženama a když jsem se přece jen odhodlal oslovit muže, nějaký zastrčený koutek mýho mozku doufal, že to nevyjde, jako to krachlo se Sholtem.
Takže, když jsi mě ten první večer odpálkoval, že jsi ženatý se svou prací, vlastně se mi ulevilo a odmítal jsem si připustit, že by se z tvojí strany mohlo něco změnit."
„Taky jsem ti to nijak neusnadňoval." připustil Sherlock.
John ho objal kolem pasu a jemně vedl zpátky kolem kostelní zdi.
„Později, když jsem věřil, že jsi mrtvý, tak jsem si to vyčítal, že jsem nic neřekl ... o nic se nepokusil. Ale asi to pořád nebyla dost tvrdá lekce, protože když jsi se vrátil ... převládnul u mě vztek. Že jsem byl vynechaný, že jsem se užíral zbytečně ... a podvědomě jsem se rozhodl ignorovat většinu známek toho, jak ti na mě záleží – bylo to bezpečnější, zbabělejší ...
A Mary mi to usnadňovala, měl jsem přece ženu, dítě na cestě ... zkrátka ideál rodinnýho štěstí, kterej mi v zápětí vybouchnul do ksichtu. Od tý chvíle, co jsem se dozvěděl, že to ona tě střelila a proč, se to ve mně už jen víc a víc tlakovalo a já neměl kudy dát tomu průchod.
A když Mary zemřela a všechno se to znovu sesypalo, tak jsem všechno obrátil proti tobě! Vím, že už jsem se omluvil za svoje chování, za to, že jsem tě napadl a žes mi odpustil, ale mám strach, žes mi odpustil až moc snadno ... nechci se už nikdy v životě k tobě takhle chovat, ale prosím ... pokud mi to někdy ujede a budu na tebe nevrlej, kvůli svým vlastním chybám, slib mi, že se mi postavíš, že se budeš bránit. Nenecháš ze sebe udělat fackovacího panáka, jen abych se cejtil líp. Ano?"
Sherlock pomalu přikývl.
„Protože i já chci svou budoucnost spojit s tebou. A jestli nám to má klapat, tak ... si musíme bejt kvit."