Nebožtíci přejí lásce

8. Hodnota života

Sherlock byl vděčný, že sebou má Rosie, která na sebe zdárně strhávala veškerou pozornost jeho rodičů, jinak by se v domě cítil nesvůj.
Mary tu předtím byla pouze jednou, takže nemohla dostatečně posoudit tu změnu atmosféry, ale Mycroft se mu vůbec nedivil.
Tenhle malý, středostavovský domeček byl vždycky přímo ztělesněním domácké útolnosti, tak moc, až to oběma synům lezlo krkem. Rodiče si z něj vybudovali své útočiště před špatnými vzpomínkami, svou oázu klidu. Obklopili se tu iluzí, že je všechno zase v pořádku. Ale dnes se ta fasáda usilovné normálnosti loupala, tentokrát se Holmesovi nesnažili před realitou utéct.
Sherlock byl uvnitř naposledy po bratrově pohřbu a dnešní dojem byl snad ještě ponuřejší. Na krbové římse v obýváku a i na dalších místech bylo náhle plno fotografií – z oné krátké doby, kdy ještě byli kompletní, řada snímků Mycrofta, včetně jedné vzácné, snad osm nebo deset let staré momentky, která ho zachycovala překvapivě uvolněného v neformálním oblečení – tedy na jeho poměry, svetr byl kašmírový a džíny prvotřídní kvality.
Sherlock (s Mycroftem za zády) také objevil dvě samostatné fotky své sestry, obě byly ještě z dětství. Rodiče jiné nejspíš nevlastnili, a ačkoliv by je mohli získat, nejspíš nestáli o to připomínat si, co se z Eurus stalo.
„Víš, ona taky byla naše dítě a je na čase přestat předstírat, že ne." promluvil náhle pan Holemes, vstoupil tak tiše, že ho nezaregistrovali.
„Možná, že kdybychom ... se k jejím problémům dokázali postavit čelem, ... tak to nedopadlo takhle." povzdechl si.
Pak starý pán objal Sherlocka kolem ramen a nakřáplým hlasem pokračoval: „Ale musíš pochopit, jak jsme rádi, že jsi nám zůstal alespoň ty! A že tu nemáme mnoho tvých fotek ... protože ty tu s námi pořád jsi, nemusíme si tě jen připomínat." to už tatínek skoro slzel a Sherlock ho neobratně objal na oplátku, stále zmatený tím novým přístupem.
Mycroft by to nejraději udělal také, nečekal, že to rodiče ponesou až tak těžce. Nadruhou stranu, vědomí, že jejich dcera se pokusila dosáhnout toho, aby se jejich synové zabili navzájem, je stěží uklidňující.
Náhle se z kuchyně odval dvojí smích a pan Holmes poznamenal už veselejším tónem: „Dobře, že jsi sebou vzal Rosie! Mamka z ní má hroznou radost!"
Sherlock následoval otce zpátky do kuchyně, ale Mycroft zůstal a rozhlížel se po pokoji, který se proměnil ve svatyni ztracených potomků – asi to byla zákonitá reakce po tom předchozím popírání, ale působilo to tísnivě a nezdravě.
Tenhle dům by potřeboval trochu opravdové radosti, jakou sem může vtáhnout jedině Sherlock, za předpokladu, že si konečně vyjasní své city s Johnem. Mycroft si povzdechl a začal se připravovat na velký rozhovor, takový, jaký s bratrem nikdy nevedl.

Přesto Mycroftovi ještě docela trvalo, než se odhodlal. Zbytek pátečního večera strávil Sherlok ve společnosti Rosie a rodičů a odchytit ho těsně před spaním se politikovi nechtělo, ačkoliv ho Mary ujistila, že je schopná malou bleskově uspat.
Teprve následující den se Mycroftovi otevřela příležitost, jakou by bylo jednoduše zbabělé nevyužít. Staří Holmesovi se vypravili s Rosie na procházku po městečku – předtím si ji máti krásně nastrojila jako kterákoli normální babička. Mary se vytratila do Londýna odchytit Johna a tak bratři osaměli.
Sherlock chvíli bloudil po domě a prohlížel si fotografie. Mycroft tušil nač při tom asi jeho malý bráška myslí: vždycky měl pochybnosti, jestli je dost chtěný a milovaný ve srovnání se svými sourozenci: velký bratr a sestra – zázračné dítě.
Nakonec na sebe Sherlock hodil kabát a vyběhl na zahrádku, kde si zapálil.
„Víš, že to tentokrát nemáš na koho shodit Sherlocku!" zahájil konverzaci Mycroft.
Detektiv se otočil po známém hlase a zakuckal se.
„Hm, kdo dnes kouří jako začátečník?"
„Co děláš právě teď v mojí hlavě? Jak to, že ses mi jen tak vecpal do myšlenek a nemůžu tě někam zavřít?"
„Obávám se, že to vážně nepůjde."
„Ale proč? Jsem čistej! Nekontroluju svůj myšlenkový palác jen v extrémních situacích. Zatím to způsobily jen vysoké dávky drog a těžký šok. Tak proč ..."
„Ne, není to žádný raný projev duševní poruchy.Vidíš mě proto, že si potřebujeme pohovořit a nikdy dřív jsme to nestihli."
„Takže co teda jsi Mycrofte? Neodbytná halucinace, vyvolaná mým špatným svědomím?"
Mycrofta chtěl odpovědět, že špatné svědomí tu má spíš on, ale pak si řekl, že to není nejvhodnější odpověď. Nemohli ztrácet čas metafyzikou, potřebovali přejít k věci.
„Je nezbytné přesně analyzovat, co jsem? Prostě potřebujeme mluvit, tak jak jsme si nikdy nepromluvili a v tomto bodě je chyba spíše na mé straně."
„Já vážně musím halucinovat, ty abys připustil chybu? Ty? Velký, dokonalý bratr, co vždycky dělal rodičům radost?
Asi bych přece jen měl zkusit nějakou tu terapii. Sugeruju si, že jsi na mě milý, protože mám pocit viny. Vždycky jsem na tebe žárlil a teď jsi mrtvý! Kvůli mě!" Sherlok zašlápl cigaretu, sedl si na zídku a zabořil ruce do vlasů.
„Pro tebe, ne kvůli tobě! To je velký rozdíl, protože to nebyla vůbec tvoje vina."
„Vždycky jsem si připadal, že ano! Kdyby nebylo mně, tak by Eurus neputovala do ústavu ..."
„To je přece absurdní, Sherlocku! Je to úplně naopak, byla to naše vina – rodičů i moje, že jsme si pro její zjevnou genialitu nevšimli varovných znamení, že jsme ti nevěřili, když jsi tvrdil, že otrávila Rudovouse. A přitom to byla jen generální zkouška!"
Mycroft si dodnes pamatoval Sherlockovo zoufalství, kyž jeho milovaný pejsek dostal ten podivný záchvat, svíjel se v křečích, částečně ochrnul a už nikdy se nevzpamatoval. Nakonec ho rodiče museli nechat utratit a Eurus se tehdy bratříčkovi pošklebovala za jeho slabost. Ani Mycroft si neodpustil pár poznámek, že se Sherlock nechová racionálně.
„Občas se ptám, zda by by to rodiče vůbec řešili, kdybych se utopil já a ne Viktor, jestli by si jenom neřekli, že jsem byl nerozumný, plaval moc daleko a dostal křeč. Kdyby Trevorovi netrvali na vyšetřování ..."
„Určitě by jim to nebylo lhostejné, otec pro vás přece plaval, jakmile si uvědomil, že máte potíže ... a když si musel vybrat, vytáhl prvního tebe, svého syna, na to nezapomeň!"
Mycroft i Sherlock na chvíli ztichli a vzpomínali na jednu dávnou sobotu před skoro třiceti lety, jeden zdánlivě obyčejný výlet k moři.
„Nikdy dřív jsem si to dost jasně neuvědomil, ale vy dva jste mi tou klukovinou vlastně zachránili život. Byl jsem moc daleko od pobřeží, tam by mě nikdo už zachránit nestihnul."
Tehdy byl rozzlobený, že mu malý bráška se svým nejlepším kamarádem snědli jeho díl koláče, nemohl tušit, že ho Eurus „vylepšila" podle už vyzkoušeného receptu. Usoudila, že jí zkrátka bratři překážejí v rozletu a rodiče by měli soustředit pozornost výhradně na ni. Plavec, kterého postihla náhlá nevolnost už se přece utopil mockrát!
Jenže malý Sherlock přežil (na rozdíl od svého kamaráda) a jeho příznaky ukazovaly na víc než jen šok a podchlazení.
I kdyby snad rodiče chtěli tohle ignorovat, tváří v tvář zoufalým Trevorovým museli souhlasit s důkladným vyšetřováním, které odhalilo v těla malého Viktora podivný koktejl zahradnických chemikálií – sám o sobě ne přímo smrtelný, ale pro koupající se dítě osudný. V tomhle světle dostala nové obrysy i záhadná Rudovousova nemoc o pár neděl dřív.
A na konci toho všeho byla Eurus – Holmesovic zázračné dítě, která neprojevila špetku lítosti, jen rozladění, že nakonec byla odhalena.
„Vždycky jsem měl pocit, že ji nějak musím nahradit, být jako ona – tedy bez toho vraždění, ale že rodiče chtěli to inteligentní, dokonalé dítě, ne emocionálního kluka, co sní za bílého dne o pirátech."
„A já tě v tom ještě utvrdil, ale nemyslel jsem to takhle. Jen jsem nechtěl, abys ses ještě někdy v životě tak trápil – během pár týdnů jsi přišel o psa, kamaráda, vlastně i sestru. Myslel jsem, že když tě naučím držet si odstup ..."
„Jenže já to nedokážu! Zkoušel jsem to většinu svého život, dokonce byly časy, kdy jsem mohl předstírat, že to vážně funguje, ale ne ... nemůžu, nedokážu ze svého života vymazat Johna, ani Rosie ... ani řadu dalších lidí."
„Ani nemusíš! Navzdory všemu, co jsem snad kdy řekl, to z tebe nedělá horšího člověka. Naopak!"
Sherlock se na svého bratra překvapeně podíval: „Jak to myslíš?"
„Sherlocku, schopnost pozorovat byla vždycky tvou silnou stránkou, takže mi pověz: jak se ti jevili dnes po poledni naši rodiče?"
„Myslíš, když odcházeli do města s Rosie v kočárku? ...Hm, hrdí, toužící se předvést, ... šťastní." konstatoval detektiv, překvapen tím poznáním.
„Ano, přesně tak. Nepochybně byli vždycky hrdí na naše intelektuální úspěchy, na mou skvělou kariéru, ale ... i já sám přiznávám, že jsem si to uvědomil až nyní, opravdu radosné a hřejivé pocity v nich nakonec vyvolávají právě takové drobnosti: mít vnouče, trávit vánoce v rodinném kruhu, vidět svého syne ve šťastném svazku ... a tohle jsi jim z nás tří nakonec schopen dát pouze ty!"
„Ale já, ... já nevím, John a Rosie potřebují po tom všem někoho solidního, stabilního, kdo je nezklame. Nejsem si jistý, zda mám nárok chtít se jim natrvalo vetřít do života."
„Myslím, že už se stalo, drahý bratříčku." ušklíbl se Mycroft: „Pokud se pamatuji, tak se John jasně vyjádřil, že jsi vedle jeho dcery, nejdůležitějším člověkem v jeho životě!"
„Ale co Mary?"
„Nehodlám tu spekupovat o hloubce citů drahého doktora Watsona k jeho ženě, ale jednak je mrvá, a ať už k ní cítil cokoliv, vůbec to nevylučuje, aby miloval také tebe!"
„Ale já si to nezasloužím! Nejsem dost dobrý člověk pro Johna Watsona, vlastně nejsem vůbec dobrý člověk. Jsem arogantní, náladový, se sklony k závislostem, ..."
„Zadrž, Sherlocku! Mrzí mne, že mám podíl na tvém tak nízkém sebehodnocení, ale je dost lidí, kteří si si evidentně dovolí nesouhlasit, lidí, ktrerým jsi stál za jisté usilí a vynaložená rizika.
Inspektor Lestrade riskoval své postavení u sboru, když tě začal zvát k případům, aby tě udržel dál od drog, slečna Hooperová porušila spoustu předpisů, aby ti pomohla fingovat smrt, aby to nemuselo nastat doopravdy, sám John pro tvou ochranu zastřelil člověka po sotva čtyřiadvaceti hodinách známosti, nemluvě o Mary, která nakonec usoudila, že tvůj život má větší cenu ..."
Sherlock se smutně usmál: „Nezapomeň na sebe, Mycrofte! Ty jsi udělal totéž!"
„Tak vidíš! My všichni věříme, že za to stojíš! Nedávno jsi řekl, že nevíš, jak naložit s hodnotou, kterou takové oběti daly tvému životu. Nejlépe jí zůročíš, když prožiješ ten život naplno, včetně opravdového vztahu.
Takže až se ten tvůj doktor dnes odpoledne objeví, urgentně doporučuju důkladný a upřimný rozhovor!"
„Nejspíš máš pravdu Mycrofte!"
„To si piš, že mám. Jsem přece ten chytrý!" odtušil politik a předvedl skvělý exemplář svého povýšeného výrazu.
„Tohle už zase zní, jako ty! Můj nafoukaný starší bratr!" ušklíbl se Sherlock: „Ale stejně, chybíš mi! Sice si tě dokážu najít ve svém paláci, ale není to totéž. A co teprve Británie! Jak se bez tebe obejde ona?"
„Myslím, že docela obstojně, Antheu jsem na její pozici pečlivě připravil a soudě dle událostí posledního čtvrt roku, si vede dobře. Možná bych se někdy mohl zastavit a zkontrolovat ji."
Sherlock se na bratra zamračil a Mycroft si uvědomil, že touhle bezděčnou poznámkou narušil iluzi, že je jen projekcí v bratrově hlavě.
„Ignoruju to, bratříčku! Přece víš, jak jsem byl vždycky posedlý dohledem. Ty máš od nynějška velký úkol! Je třeba, aby většinu těch fotografií v domě, které jsou připomínkou tragické minulosti, nahradily snímky radostné budoucnosti! Tvojí budoucnosti po boku Johna a Rosamund Watsonových!"