Nebožtíci přejí lásce

3. Jen se odhodlat

Trvalo ještě týden Maryina ustavičného popichování, než John konečně nadhodil možnost návratu na Baker Street a to ještě opatrnicky před paní Hudsonovou.
Mary v tu chvíli stála za ním v kuchyni bakerstreetské bytné a furstrovaně obrátila oči v sloup. Byla v tu chvíli sice v „neviditelném" stavu, ale přísahala by, že se paní Hudsonová podívala Johnovi přes rameno a s povzdechem pokrčila rameny.
„Ale ovšem drahoušku, budu strašně ráda, když se i s Rosie vrátíte. A samozřejmě souhlasím, že kvůli tomu budou třeba ve druhém patře nějaké úpravy, ale nečekám, že bys spáchal něco nesmyslného.
A Sherlock má určitě radost! Připadal mi chudáček hrozně osamělý! Sice tu s ním chvíli bydlel ten Wiggins, ale mezi námi, to není zrovna člověk, jakého bych v Sherlockově společnosti ráda viděla."
„No, popravdě ... se Sherlockem jsem o tom ještě nemluvil a ... nejsem si jistý, jak to vezme." vysoukal ze sebe John.
„Co kdyby se ho narovinu zeptal drahoušku?" nadhodila poněkud frustrovaně paní Hudsonová a Mary měla najednou hroznou chut jí obejmout. To samozřejmě nešlo, tak jen spráskla ruce a zakvílela: „Alelůůůjáááá!" čímž si vysloužila další podezíravý pohled přes Johnovo rameno.

O patro výš seděl Mycroft Holmes na pohovce a pozoroval svého bratra, jak rázuje po pokoji a dumá nad čerstvým případem.
Nedávný debakl značně ubral na politikově odhodlání se Sherlockovi zjevit a nějak ho nabádat ohledně citového života.
Dobře věděl, že musí, tolik to chtěl říct, když věřil, že na to má jen poslední vteřiny, ale tehdy zvádnul jen: „Mám tě rád." A dnes, když má najednou, zdá se, zase spoustu času, je to o tolik těžší.
Musel s bratrem nějak navázat kontakt, ale nevyděsit ho. Ukázat se mu alespoň ze začátku v nějaké obvyklé roli.
Sherlock se zastavil uprostřed pokoje a přiložil si prsty na spánky: „Přece nemohl být na dvou místech současně!"
A pak to Mycrofta napadlo!
Zviditelnil se a přísným hlasem pronesl: „Soustřeď se Sherlocku! Kdo mu dosvědčil přítomnost v tom bistru?"
Sherlock se po něm podíval, trochu překvapeně zamrkal, ale neutekl.
„Servírka u kasy, dobře ho zná, je to častý zákazník." odpověděl pomalu.
„A víme, že v devět už musel být zpátky v práci, mají čipové karty a krom toho, tam už ho viděla spousta lidí."
„Ale jestli byl od osmi do devíti na jídle ..." začal Sherlock.
„Na to máme slovo jen té pokladní, bylo tam narváno a nikdo jiný si ho nevšimnul. Co, že si to údajně dal?"
„Smažené nudle s kuřecím gyrosem a velkou Colu. Když se měl vrátit do práce, nikdy si nedával pivo."
„Takže by se dalo předpokládat, že byl dostatečně najedený ..." naváděl bratra Mycroft a Sherlockovi se rozšířily oči.
„Takže, když ve tři ráno skončil, neměl by mít zas takový hlad, aby udělal velký nákup v nonstop potravinách a ženu probudil motáním se v kuchyni. Jak to řekla? Dělal si obří pánev vajíček se slaninou!"
„Přesně tak bratříčku!"
„Takže na večeři nebyl, měl tam namířeno, možná se i otočil ve dveřích, ale pak si všimnul na ulici oběti – víme, že tudy tou dobou šla. Pokladní nelhala vědomě, chodil tam téměř denně a dával si většinou totéž, zkrátka se spletla – komu po čtrnácti dnech nezačnou splývat data?"
„A nezapomeň, že i on fasoval bílý pracovní overal. Stejně jako ten původně podezřelý řezník!"
„Ano, tohle už bude práce pro laborku, vlákna z jeho oděvu by se už měla shodovat a pokud mu bude nějaký mundůr chybět, taky jsem zvědav, jak to vysvětlí!"
„Bravo bratříčku! Věděl jsem, že na to přijdeš!"
Najednou je vyrušilo dopání na schodech.
„John je tady, takže už nebudu rušit!" pronesl Mycroft a začal mizet.
Sherlock se po něm zmateně otočil, takhle se jeho myšlenkový palác obvykle nechoval. Ale pak už do dveří vrazil John s Rosie v náruči a přehodil Sherlockovy myšlenky na jinou kolej.
„Eeeh ... ahoj Sherlocku!"
„Ahoj Johne! A Rosie, moje malá Watsonová! ... Hm, vidím, že máš něco na jazyku, Johne, tak to vyklop, protože sjem udělal průlom v případu Clarksonové .." v ten moment hodil bezděčný pohled ke gauči: „ ... a chci ti o tom povědět."
„Nooo, už jsem to probral s paní Hudsonovou a ta souhlasí, ale napadlo mě, že třeba tobě ... by to nemuselo vyhovovat, Rosie stále ještě nespí celou noc a potřebuje bezpečné prostředí, bez chemikálií všude možně. Taky bychom museli přestavět patro ..."
„Tak vyjádříš se konečně?" ozvaly se současně tři hlasy, ale rozčílenému Johnovi to ušlo.
„Zkrátka! Co bys řekl tomu, kdybychom se s Rosie nastěhovali zpátky sem, na Baker Street? Můj starý byt je najednou moc, velký, prázdný, skoro kompletně ho zařídila Mary a já ... najednou už mi nepřipadá jako domov."
Sherlock na něj zíral s otevřenou pusou.
„Ale chápu, že ty třeba nechceš ..."
„Vážně? Doopravdy by ses chtěl vrátit? I s Rosie? To ... to je skvělé!"
John si odkašlal a honem změnil téma: „Tak a teď mně konečně řekni, cos vymyslel s tou vraždou Clarksonové!"
Detektiv se úlevně pustil do vysvetlování záhady dvojí večeře a John obdivně poslouchal.
Než se vypravili sdělit svá odhalení Lestradovi, Sherlock se ještě zeptal: „A to stěhování? Kdy chceš začít?"
„Eeeh ... co nejdřív. Příští týden?"
„Domluveno!"
Když opuštěli byt, Sherlock se ještě rozhlédl po zdánlivě prázdném obýváku a jen pro sebe si špitnul: „Hm, domov!"
Mary a Mycrofi si na gauči ukázali zvednuté palce.