Nebožtíci přejí lásce

2. Starší bratr na baterky

O dva dny později se Mycroft odhodlal poprvé se Sherlockem promluvit. John se s Rosie zastavil na Baker Street a když shledal stav ledničky, rozhodl se nechat dceru na starost Sherlockovi a skočit nakoupit.
Mary následovala svého manžela a ještě předtím dloubla do Mycrofta: „No tak, do toho! Já si musím s Johnem promluvit o bydlení!" a zmizela za Johnem na schodiště.
Sherlock mezitím přetáhl z kuchyně dětskou židličku do obýváku, tak aby byla proti jeho křeslu a usadil do ní svou kmotřenku.
Následně zahájil lekci mluvení, kdy se jí snažil naučit ta podle něj opravdu důležitá slova jako „důkaz", „stopa" nebo „případ".
Mycroft chvíli bratra zjihle pozoroval z gauče a pak se pomaloučku, nejistě přesunul k oknu za Sherlockovými zády.
Jak to říkala Mary? Stačí se soustředit?
Rosie se se zájmem zahleděla Sherlockovi přes rameno a ukázala buclatým prstíkem: „Eeeej!"

Mary následovala Johna do nejbližšího Tesca, ale během nákupu ho raději nerozptylovala. Teprve na zpáteční cestě se zjevila vedle něho a spustila: „Víš, že je to takhle děsně nepraktické?"
„Co? Můj styl nakupování? Nikdy dřív sis nestěžovala." odpověděl John.
Už si na přítomnost své mrtvé ženy ve své hlavě zvykl. Elle se o ní nezmínil, stejně jako to předtím neřekl té nové terapeutce, ze které se vyklubala ... radši ani nemyslet. Ostatně na čas Mary téměř přestal vídat, ale v posledních dnech byla, zdá se, zpátky. Napadlo ho, jestli je to následek oněch posledních, katastrofických událostí.
„Samozřejmě, že je to nepraktické, Johne! Chodíš zbytečně nakupovat nadvakrát!"
„Sherlock má zase úplně vybrakovanou ledničku, jen hlávka ledovýho salátu a zkyslý mlíko! On je teď v dost špatným rozpoložení a ani ve svejch nejlepších časech nebyl zrovna tím, kdo se staral o plnej špajz." hájil svůj postup John, zatím co rázně mířili zpátky na Baker Street.
„Já neříkám, abys ho nechal o hladu. Však pořát vypadá jako tyčka u plotu, ale že je zbytečný, abys nakupoval nadvakrát."
„Netušil jsem dnes ráno, že bude až tak špatně zásobený!"
„Věděl bys to, kdybys zase bydlel s ním!"
John se v půli kroku zarazil a obrátil se na svou ženu s šokovaným výrazem. Ostatní chodci se po něm zmateně dívali a pár se mu na poslední chvíli vyhnulo.
„Ale, ale ... co náš dům?"
„Přiznej si to, cítíš se v něm zracený!"
„Ale co Rosie? Má tam svůj pokojíček. Sama jsi ho zařídila!"
„Hm, a tobě se ta ptačí tapeta stejně nelíbila!"
„Ale nábytek se mi líbí a ta nástěnná samolepka se stromem ..."
„No vidíš, nic, co by se nedalo sbalit a přestěhovat!"
„Ale to by musel Sherlock souhlasit a paní Hudsonová hlavně, muselo by se to v dvěstědvacetjedničce úplně předělat!"
„Paní Hudsonová miluje Rosie jako vlastní vnouče! Je přešťastná, když vám ji může hlídat, to přece víš!"
„Jak „vám"?"
„No, když zas půjdeš se Sherlockem řešit případ! Ty to potřebuješ Johne Watsone! Nenalhávej si, že vydržíš být usedlý předměstský taťka!"
„No dobře! Ano! Rád řeším se Sherlockem případy a budu šťastný, když mě k nim bude zvát a já budu zároveň vědět, že je po tu dobu Rosie v dobrých rukou. Ale to přece neznamená, že i Sherlock bude na větvi z toho, že má zase s někým sdílet byt. Ne jen tak s někým, s batoletem!"
„On Rosie miluje! Viděl jsi ho s ní vůbec někdy?"
„No, jo, no jo, ale mít ji na dvě hodinky není totéž, jako mít ji od rána do noci každej den!"
„Co kdyby ses ho zkrátka zeptal?"
John se podruhé během chůze bez varování zastavil a způsobil tak zmatek na chodníku.

Když se vrátili do bytu, John se stále ještě hádal s přeludem své ženy, zda to Sherlockovi navrhnout nebo ne. Teprve na prahu obývacícho pokoje se Mary opět učinila neviditelnou pro živé a rozhlédla se po místnosti.
Poněkut bledý Sherlock se choulil v křesle, zatím co si Rosie hrála s jeho lupou a Mycroft seděl schlíple na pohovce. Mary se na něj obrátila: „Jak to šlo?"
„Jak byste řekla?" opáčil politik a najednou se zdál strašně maličký: „Utekl přede mnou do kuchyně a od chvíle, co se odhodlal vrátit do obýváke se vyhýbá pohledu na místo, kde mě viděl. Raději jsem zase zmizel."
Sherlock uvítal Johna zběsilým výskokem z křesla a následoval ho do kuchyně, kde se John jal plnit lednici.
„Eeeh, Johne?"
„Ano, Sherlocku? Děje se něco? Rosie nějak zlobila?"
„Ne, ne! Rosie je neobayčejně inteligentní dítě,a le já ... přísahám, že jsem čistý, můžeš zavolat Molly, udělá testy, ale já ...víš, jak jsi svého času vídal Mary?" zaváhal detektiv.
John kývl a raději nezmínil, že ji už zas vídá: „Taky se ti zdálo, že ji vidíš?"
Sherlock opatrně zavrtěl hlavou a vypravil ze sebe: „Zdálo se mi, že vidím Mycrofta ... měl na sobě ten samý šedivý oblek, jako když ... když ... ale vypadal úplně vpořádku.
Povídal jsem si s Rosie a ona najednou ukázala na něco v okně, asi viděla ptáka nebo nějaký světelný odraz, co se jí líbil. Otočil jsem se a on tam stál!
Díval se na mě a řekl: „Neboj se Lockie!", tak mě neoslovil snad třicet let! A vypadal tak ... nejistě, smutně ... jak si ho nepamatuju ... Zbláznil jsem se?"
Sherlockovi se rozklepal hlas a John ho objal: „Ale to víš, že jsi se nezbláznil. To se stává, vždyť víš, že i mně. Prostě ti chybí, to je normální, je to teprve pár dní a navíc se ti v poslední době připomnělo tolik z dětství, že sis to zkrátka všechno v hlavě spojil. No, to bude ..."
„To nebude dobrý, Johne!"
„Já vím, že ne. Ale bude to lepší, jiný než dřív, ale zlepší se to, uvidíš. Je vpořádku truchlit, byl to tvůj bratr a spoustu jsi toho o něm donedávna nevěděl."
Mycroft a Mary pozorovali posuvnými dveřmi scénu v kuchyni: „Tak vy jste prý ten chytřejší, jo?" zeptala se ironicky Mary.
„Snažil jsem se být milý a přátelský!"
„Hm, evidentně jste vyšel ze cviku."
John pokračoval v uklidňování svého přítele, který se zeptal: „Co mám dělat?"
„Nic zvláštního, projít si tím, to musíme všichni, ale nejsi na to sám. Máš paní Hudsonovou, Molly, Grega, ..."
„A taky Rosie a tebe!"
„No, tak vidíš!" usmál se rozpačitě John.
„A pokud zase Mycrofta uvidím?"
„No, mžná pomůže, když na něj budeš mluvit ... mně to pomáh ...pomohlo, někdy to ze sebe zkrátka potřebuješ dostat. Dokud si nezačneš namlouvat, že je to skutečné, tak je to v pořádku." Pak zas objetí opatrně uvolnil a šel se věnovat nákupu, Sherlock se vrátil do obýváku k Rosie.
Mycroft se nad poslední Johnovou větou ušklíbl, ale Mary ho dloubla do žeber: „Možná to nebyl až tak velkej průšvih! Zase se objali a třeba s váma příště začne mluvit! Ale dětský přezdívky bych zatím radši vynechala!"