Jaký otec, takový syn (IronDad & Spiderson)

20. Systém

Ne, není to pokračování předchozího one-shotu (byť toho se dočkáte, nebojte). Nicméně já si nemohla pomoct a nenapsat tenhle one-shot. Takže.
Jen upozornění na TW: poněkud dark Peter, zmiňované smrti lidí a zmíněné znásilnění.
Tak užívejte čtení. :P

„Pomoc! Prosím, pomozt – mhhh!"

Peter to nesnášel. Nesnášel ty nikdy nekončící výkřiky o pomoc, násilně utlumené natlačením ruky na ústa nebo vytažením zbraně nebo úderem. Nesnášel ten nikdy nekončící proud obětí, které se každý den i noc jen snažily proplést životem.

Nesnášel, že když se vypořádal s jedním kriminálníkem, na jeho místo neprodleně nastoupili dva další.

Byla to nekonečná smyčka a on se nacházel v jejím samotném středu. Ale kdyby ustoupil, kdo jiný by je zastavoval? Kdo jiný by reguloval počet lidí, kteří chtějí bezdůvodně ubližovat ostatním, jen protože můžou – jen protože je nikdo nezastaví?

Takže se Peter opět zastavil ve vzduchu. Přemetem stočil své tělo a už ani nezasykl, když ve všech svalech ucítil to důvěrně známé napínání, jak zabral za pavučiny. Během okamžiku se dostal na scénu zločinu. Nepotřeboval ani vidět, aby věděl, kam střelit pavučinu a kam kopnout, aby útočníka zneškodnil. Pouliční násilníci fungovali na tomtéž principu.

Vždycky to bylo to samé.

Zneškodnit útočníka. Zabránit mu v útěku. Zkontrolovat, jestli je civilista v pořádku. Vyslechnout si děkovnou řeč a několik nadávek směrem ke kriminálníkovi. Vyslechnout si nadávky od kriminálníka, dokud jim nezapavučinuje ústa. Vyslat signál NYPD, a pokud je příliš pozdě, tak zavolat záchranku. Pak buď doprovodit oběť domů, počkat s ní na příjezd policie, nebo se vydat zastavit jiný zločin.

A znova. A znova. Stále dokola a dokola.

Peter nesnášel vědomí, že takhle to nikdy neskončí.

~~~

Další den. Další opakování. Z dopolední strávených ve škole se staly odpočty do dalších zastavených zločinů. Časoměry posledních hodin spousty nevinných, zmařených životů.

Peter se začal bát televizních novin. Bál se otevřít sociální sítě, bál se jen podívat na tištěné noviny. Bál se zjistit, kolik lidí bylo zraněno, kolik lidí zemřelo, kolika lidem bylo ublíženo, jen protože některým se líbilo páchat zlo. Jen protože každým dnem se počet násilníků zvyšoval.

S každým uplynulým dnem počet špatných zpráv více a více převyšoval ty dobré.

Nikdo si nevšiml, že vešel. Celý tým byl natolik zaujatý rozebíráním jejich poslední mise, že si ani nevšimli, když se Peter zastavil ve vchodových dveřích obýváku. Nevšimli si, jak mu na rtech zamrzl úsměv, když v televizi, jež hrdinům tvořila kulisu, zahlédl známý obličej.

„Před čtyřmi dny jsem ho vydal policii."

Hukot několika hlasů ustal, všichni jako jeden zvedli hlavy k Peterovi, ve tvářích zmatek. „Cože?"

Rukou neurčitě zagestikuloval k portrétu muže, jenž Friday intuitivně zamrazila na obrazovce. „Kyle Foxter, přezdívaný jako „dvojité káčko". Je to drogový dealer, prodává kokain a přizabil jednu středoškolačku, která s ním ukončila dohodu. Před čtyřmi dny jsem ho předal policii."

Clint stiskl rty. „Moc dlouho jim tam nevydržel."

Ne. Foxter byl podle všeho propuštěn. A Peter moc dobře věděl, že ještě dnes se vydá ujistit, aby ho nezradil nikdo z jeho dalších zákazníků.