Jaký otec, takový syn (IronDad & Spiderson)

12. Iron Dad a Daddypool

Spideypool! Taky v podstatě pokračování té předchozí jednorázovky, ale... co už. :P
Jo, taky je to napsané trochu... jiným stylem, řekla bych. Prostě... jsem zkusila psát z pohledu Poola, tak snad to není taková katastrofa. U něj si nikdy nejsem jistá. xD
–––––

Upřímně, za jakékoli jiné situace by Wade radostí skákal tři metry do vzduchu.

Jenže teď se to poněkud nehodilo a jediné, na co se zmohl, bylo neklidné přešlapování. A vy se mu nemůžete divit.

Za jiných okolností by návštěva od Iron Mana mohla být velmi příjemná událost, při níž by Wadea třeba konečně mohli pozvat mezi Avengers (Avengers!), ale to jednoznačně nebyl tenhle případ. Ne když to byly pouhé tři dny, co se jeho vztah s Peterem tak trochu (díky, Hawkeyi) provalil.

A všechno šlo perfektně, vážně, teda až na ty chybějící dveře ve Spideyho pokoji, ty to trochu komplikovaly. Ale to nemělo nic na tom, že se Wade choval jako gentleman! I dneska po jejich společné hlídce (a samozřejmě půlnoční svačince v podobě tacos) ho doprovodil až ke dveřím (oknu) jeho domu (věže), věnoval mu pouhý polibek (jinak to nešlo, když se okolo „náhodou" mihla Mama Spider) a pak, jako obvykle, vyrazil zpátky domů do svého už-ne-tak-nechutného apartmánu (když tam s ním měl Peter trávit čas, musel ten byt nějak vypadat).

Ovšem dnes to nešlo jako obvykle.

Byl jenom tři bloky od svého paneláku, když do něj během skoku ze střechy na střechu (ninja styl) něco zboku prudce narazilo a vychýlilo z kurzu. Jeho výcvik ze speciální jednotky však zapracoval, takže místo rozplácnutí na drsném smirkovém povrchu přistál pomocí parakotoulu. Bryskně se postavil a otočil, obě katany již vytažené z pouzder a v rukách, jen aby zjistil, že stojí tváří v tvář Iron Manovi.

Dvě zářící oči a díky masce nečitelný výraz působily poněkud děsivě. Wade naprázdno polkl. „No to mě pos – aaagh!" vyjekl, když ho Iron Man chytil za oblek na hrudi a bez váhání s ním vylétl vzhůru. „Svatá zkurvená Marie Terezie, pomozte mi někdo!" vřískl překvapeně. Zastrčil zbraně do pouzder a pro jistotu se chytil miliardářových rukou. Sice by po pádu znova ožil, ale nechtělo se mu čekat na chodníku nebo v nějaké temné uličce, než ho jeho regenerační faktor znova nakopne. „Nepouštěj, nepouštěj, kurva nepouštěj!"

Nepouštěl. Teda alespoň zatím ne. Zastavili se ve vzduchu, studený vítr proudil kolem a budovy města pod nimi se zdály najednou malinké. „Nic jsem neudělal, přísahám, s Peteym jsem nic neměl! Alespoň teda poslední tři dny..." Iron Man s ním lehce cukl a on vyjekl. „Ne, ne, ne, nepouštěj, chovám se slušně, vážně!"

„Wade Winstone Wilsone," promluvil konečně Stark, hlas kovový a jednotvárný, výhružný. Ano, to je moje jméno, chtěl odpovědět, ale něco mu napovídalo, aby tentokrát radši mlčel. „Teď poslouchej a poslouchej pozorně, protože máš jen jednu jedinou šanci.

Peter je moje jediné dítě a je to nejcennější, co mám. Jsem si jistý, že chápeš, proč mám obavy, zejména když se pohybuje v přítomnosti někoho jako ty. A myslím si, že taky chápeš, proč musím udělat tohle."

Zdálo se mu to, nebo v tom obleku začínalo být vedro? „Umm, udělat co přesně?"

Místo odpovědi ho prostě pustil.

Sráč.

Ohh, budu špatně vysvětlovat Peteymu, proč mám ten oblek celý od krve.

Padal sotva tři vteřiny, než do něj něco znova narazilo, tentokrát z obou stran, a najednou nepadal, ale letěl vzhůru. Netrvalo mu dlouho pochopit, že ho tentokrát drží dva Iron Man obleky, a když ho vynesly zase zpátky za Starkem, shledal, že miliardář povolal celou Iron Legii, která se vznášela ve vzduchu okolo nich, zbraně namířené na Wadea.

„No do prdele, Iron Man kvůli mně začal kariéru padoucha. Převedl jsem Iron Mana na temnou stranu!"

Stark na něj zíral, ruce zkřížené na hrudi, a pro tentokrát nechal helmu zmizet. „Jestli mu jakkoli ublížíš, ublížíme my tobě. Možná jsi nesmrtelný, ale to neznamená, že necítíš bolest, a věř mi, že až s tebou Natasha s Clintem skončí, budeš si přát, abych nepřišel na řadu já. Udělám ti ze života peklo a potom budeš chtít, abys mohl umřít. Mám na své straně vycvičené vrahy, běsnící bestii, Kapitána Ameriku i mimozemského nesmrtelného ásgardského boha. Rozumíš?"

Zuřivě přikyvoval a poprvé po opravdu hodně dlouhé době cítil strach z toho, co se může stát. Věděl, že se Starkem není radno si zahrávat. „Ano, kapitáne, rozumím. Být hodný a starat se o Petera, jinak na mě Iron Dad, Mama Spider a zbytek Superfamily přijde."

Na tváři se mu mihl sebevědomý a na první pohled milý, ale ve skutečnosti rozhodně ne přívětivý úsměv. „Jsem rád, že si takhle rozumíme, Wade," broukl. „Takže teď půjdeš a budeš se k Peterovi chovat, jak se sluší a patří. Budeš s ním zacházet jako s tím nejcennějším, co jsi kdy měl, protože on je to nejcennější, co jsi kdy měl a mít budeš. Budeš ho rozmazlovat, uděláš cokoli, co mu na očích uvidíš, budeš mu věrný a nepokusíš se o nic, co by on nechtěl nebo co by mu ublížilo."

„Budu hodný Daddypool, chápu. Ale mezi námi, nikdy bych neudělal něco, co on nechce. A máš pravdu, Peter je to nejlepší, co mě v životě potkalo." Mluvil pravdu. Peterův souhlas pro něj byla jedna z nejdůležitějších věcí, nikdy by si nedovolil na něj jenom vztáhnout ruku. Navzdory všem svým vadám nebyl zmrd ani znásilňovač, vždyť takovéhle lidi on zabíjel.

Stark souhlasně přikývl. „To rád slyším. Teď –" na chvíli se odmlčel, snad zvažoval slova. „Chci jen, aby byl Peter šťastný, a jestli to znamená, že bude s tebou... Můžu mu slíbit jedině to, že se budu snažit. Ale to neznamená, že tě nebudu hlídat. Že tě my nebudeme hlídat."

„Nedivím se. Taky bych šílel, kdyby moje dítě domů přitáhlo, no, mě. Kdybych měl dítě."

Jen se na něj podíval, pak si beze slov nasadil helmu a zamířil dolů, obleky držící Deadpoola ho následovaly.

Položily ho (tentokrát celkem jemně – jinými slovy, z tohohle bude jenom pár modřin, ne nic zlomeného) zpátky na střechu, z níž ho Stark původně unesl. Stark nepřistál, zůstal ve vzduchu, všechny obleky za ním. „Jo a Wilsone? Peter o naší konverzaci neví a tak to taky zůstane. Kapiš?"

„Mhh, kapiš. Mám zavřeno." Naznačil zamykání úst a odhození klíče pryč. Miliardář neřekl nic dalšího, jenom se na něj naposledy podíval (a on cítil, jak ho propaluje pohledem i skrz tu chladnou masku obleku), načež vystřelil pryč, následován celou svou Iron Legií.

Až když si byl Wade jistý, že jsou z dosahu, bolestivě zasyčel a třel si boky, kde mu zůstaly otisky prstů Iron Manových brnění.

„Konverzace, to jistě," odfrkl si. „Spíš intervence."

Ale pořád to nebylo nic, co by pro svého Peteyho nepřetrpěl. Vlastně z toho vyšel lépe, než předpokládal. (Pro jednou. A prozatím.)