Jaký otec, takový syn (IronDad & Spiderson)

16. Risk je zisk (Spideypool)

Původně jsem to neměla v plánu. Ale vy jste mě k tomu přemluvili.

Pokračování minulého Spideypool soulmates oneshotu. (Mimochodem, netuším, co se stalo, ale tahle věc má přes pět tisíc slov, tak. Užívejte.)

–––––

Nevyšiluj, nevyšiluj, nevyšiluj. Tvoje spřízněná duše je opravdu roztomilý (a opravdu, opravdu sexy) superhrdina a očividně i supergénius, který je asi miliardkrát mimo tvou ligu, ale podle všeho mu nevadí, že vypadáš jako zmutované avokádo, které mělo rotvajlerem a prošlo zažívacím traktem slona.

Žádný stres.

Ježíši kurva Kriste, JAK můžeš zůstat v klidu?!

Wade neměl nejmenší ponětí, o čem Peter – Peter, Petey, Petey-Pie, Pete – momentálně mluvil. A jo, možná to nebyl nejlepší začátek jejich vztahu (jakéhokoli), ale sakra, kdo by se na jeho místě dovedl soustředit? Procházeli se spolu už přes hodinu, zmrzliny dávno snězené (a byl to krásný pohled, vidět Petera, jak olizuje svou lžičku, naprosto slepý vůči Wadeovi, který si při tom procházel kompletním mozkovým resetem), a ano, prvních třicet nebo čtyřicet minut se soustředil, opravdu, ale teď jako by mu začalo docházet, co se dělo, a prostě.

Panikařil.

Šílel.

„Hej Wade, posloucháš mě vůbec?"

... ah, kurva. „Samozřejmě," přikývl okamžitě. Jenže Peter se na něj díval, obočí pozdvižené a ruce zkřížené na hrudi. Génius, připomněl si Wade pro sebe. Provinile sklopil pohled k zemi. Jo, tohle nebyl nejlepší způsob, jak oslnit svou spřízněnou duši, která si musela vytrpět jeho umírání. „Um..."

On ale mávl rukou. „O co jde? Vím, že předtím jsi poslouchal, ale teď... zamyslel ses, to poznám. Proč?"

„Proč?" nevěřícně se na něj podíval, čelo nakrčené. „Vážně se musíš ptát?"

A k jeho překvapení se Peter zatvářil nechápavě. „Jak to myslíš?"

V záplavě emocí dvakrát nepřemýšlel, prostě si strhl kapuci mikiny z hlavy. „Protože já vypadám takhle," přejel si rukou před obličejem, „a ty," ukázal na něj, „jsi... naprosto k nakousnutí, dobře? Máš dokonalý zadek, s tvými stehny může soupeřit jedině Black Widow, a to ještě nemluvím o tvém obličeji. Podíval ses vůbec někdy do zrcadla? Nemám ponětí, jak zvládáš jít vedle mě a nepozvracet se. Autorka tohohle příběhu je opravdu krutá, když k někomu tak božskému, jako jsi ty, přiřadila někoho tak ohavného, jako jsem já."

Ve světle lampy viděl, jak Peterovy tváře rudě zazářily. „O čem to ml –"

„E-e-e, ještě jsem neskončil." Zamával mu prstem před obličejem. „Tvoje tělo je jedna věc, ale ty samotný? Já jsem vrah a šílenec, ty jsi superhrdina s morálním kódem, který je od toho mého vzdálený asi miliardu světelných let. Jsi vtipný, milý, inteligentní a ve všech bodech, na kterých záleží, dobrý, zatímco já stojím na té špatné straně. Zasloužil bych si spíš, abys mě srazil vlakem – ha, tohle rozhodně nebyla narážka na Far From Home, vůbec ne – než abys mi vrazil facku, víš to? A teď jsem tě navíc neposlouchal a ty tady stejně stojíš a díváš se na mě těma svýma rozkošnýma štěněcíma očima, které mi dávají nápady – a jak nefér tohle je, Petey, hm? – a já nemám nejmenší ponětí, proč jsi ještě s křikem neutekl."

Kdyby mohl, neskončil by. Ani zdaleka to nebylo všechno, co chtěl říct, ale Peter najednou zvedl ruku a v další vteřině měl pusu zapavučinovanou (což, sexy, tohle by se rozhodně dalo využít v posteli, hmm...). „Ticho. Prostě – přestaň na chvíli mluvit, ano?" řekl Peter, a upřímně, ne že by Wade teď měl možnost mluvit. „V tom, co jsi řekl, je toho tolik špatně, že nevím, kde začít.