Jaký otec, takový syn (IronDad & Spiderson)

3. Když jsou světla zhasnutá

Upozornění na násilí na dětech a znásilnění dětí, takže jestli vám tahle témata vadí, asi nedoporučuji číst – i když tady není nic podrobně rozepsáno. 

Peter se potichu houpal nad New Yorkem. Studený vítr se opíral do jeho těla, zatímco naslouchal zvukům města. Díky svým schopnostem jej Karen mnohdy nemusela upozorňovat, děl-li se nějaký zločin, měl výborný sluch, jenž ho dokázal upozornit i na šepot.

Queens stále zůstával jeho hlavním útočištěm, ovšem čas od času zabrouzdal i do jiných částí New Yorku. Zejména pak na Manhattan, kam se vracel z každonoční hlídky. Jeho cíl byl jasný, obrovskou věž Avengers se nedalo přehlédnout.

Nebylo zas tak pozdě, teprve jedenáct večer, ovšem on už měl být dávno zpátky. Porušil večerku nastavenou jeho mentorem, což značilo problém. Horší však bylo, že večerku měl tak brzy kvůli jiným problémům, což z toho dělalo průser Starkových rozměrů.

A Peter moc dobře věděl, co se stane, když pana Starka naštve. Sice nevydržel zuřit dlouho, ale jakmile jednou přešel do „Iron Dad módu", jak tomu říkali ostatní (zejména Rhodey, jelikož právě on to pojmenoval), nastalo peklo na zemi.

Trochu zrychlil tempo, byť se mu k naštvaným Avengers moc nechtělo – a on věděl, že čekají. Vlastně byl skoro zázrak, že Tony ještě neposlal žádné ze svých brnění, aby ho našlo, popadlo jako zatoulané kotě a odneslo zpátky do Avengers Tower, i kdyby byl uprostřed boje.

Něco ho však opět donutilo zpomalit. Jeho smysly jako by se najednou zbláznily, všechno v jeho těle křičelo, že se stane něco velkého, že je blízko nebezpečí. Postavil se na kraj střechy, rozhlédl se kolem, ale nic neviděl.

Upozornil ho jeho sluch.

I přes neutichající ruch města dovedl jasně rozpoznat tichý roztřesený hlas: „Nelíbí se mi to. Opravdu musím? Nechci. Prosím, ne."

„Nikdo se o tom nedozví. Bude to naše malé tajemství, ano?" odvětil klidně druhý hlas, mužský a jednoznačně starší než ten první, i když ne úplně dospělý.

Peterovi zatuhla krev v žilách, okamžitě věděl, o co jde. Ani na vteřinu neváhal, vystřelil pavučinu ze svých metačů a následoval hlasy tam, kam ho vedly smysly, doufaje, že se stihne na místo dostat včas.

Jenomže to by nebylo jeho štěstí, kdyby nezasáhlo. „Petere, příchozí hovor od Tonyho Starka," oznámila mu Karen, jeho osobní umělá inteligence.

Potichu zasykl. „Nepřijímej, Karen."

„Lituji, Petere, musím přijmout."

Samozřejmě, pomyslel si. Než stačil odpovědět, objevila se před ním obrazovka zobrazujícího nejen Tonyho, ovšem i zbývající Avengery. „PETERE BENJAMINE PARKERE," rozkřikl se Stark skrz reproduktory. „Můžeš mi vysvětlit, co děláš venku po več –"

„Teď ne," přerušil ho uprostřed věty, vědom si toho, že si patrně vyslouží další trest. Jenže jediné, na co dovedl myslet, bylo, aby nepřišel pozdě.

„Co prosím?" zeptal se Iron Man nebezpečným hlasem, jako kdyby mu dával varování. „Okamžitě –"

„Teď NE!" vřískl Peter, zanechav tak celou jeho něco-jako-nestabilní-rodinu v naprostém šoku. „Karen, ztlum je. Ozvu se, až tohle bude za mnou."

Neslyšel jejich hlasy, ale intuitivně věděl, že ho teď opravdu nebudou rušit a jenom zapnou nejen audio, ale také kamery, aby viděli všechno z jeho perspektivy. (Měl pravdu.) Hlas zvyšoval jen málokdy, ovšem pokud už ano, jednalo se o něco opravdu vážného a oni byli ochotní to přiznat.