Jaký otec, takový syn (IronDad & Spiderson)

15. Tady a teď (Spideypool)

Takže. Spideypool a zároveň AU se soulmates/spřízněnými dušemi. 
Užívejte.

Každý člověk při svém narození obdrží tetování. Číselník ne nepodobným stopkám, který odpočítává roky, dny, měsíce, hodiny, minuty a vteřiny, než se poprvé střetnete se svou spřízněnou duší. Odpočet se mohl měnit v závislosti na nepředvídatelné situace; někdy se posunul dopředu o léta, někdy zkrátil na pouhých pár minut.

Těm šťastným při narození zbývalo nanejvýš pár let a odpočet se nikdy nezměnil. Někteří museli čekat do dospělosti. A byli tady i tací, kteří odpočet neobdrželi, ale lidí bez spřízněné duše bylo poskrovnu.

Peterův odpočet hlásil pět let a tři měsíce.

Ale na rozdíl od ostatních, čas na jeho stopkách se měnil skoro jako lusknutím prstů.

~~~

Když se jeho čas změnil poprvé, Peterovi byly tři.

Z hraní se starými modely jeho rodičů ho vyrušilo štiplavé pálení na zápěstí. S výkřikem upustil své hračky a cukl rukou, ale bolest polevila stejně náhle, jako se objevila.

Během okamžiku u něj stála Mary, vyděšená křikem svého dítěte. Zdvihla si ho do náručí, aby ho uklidnila. „Pete, co se stalo?"

Jenom jí zamával rukou před obličejem. Namísto dvou let teď jeho časovač odpočítával sedm.

„Ach," vydechla Mary vědoucně. „Nic se neděje, Pete," zašeptala konejšivě. „Pořád máš ještě dost času."

Jenomže tohle byl jenom začátek. Někdy se jeho časoměr změnil několikrát za den, jindy se na čtyři měsíce odmlčel, ale vždy jej doprovázelo to protivné pálení. Někdy jeho stopky odpočítávaly pár vteřin, někdy se objevily roky. (Mary plakala, když se na Peterově zápěstí poprvé objevila osmdesátka v místě let, a Richard s Benem ji museli uklidňovat, že se jeho čas znova může změnit. Taky změnil; ještě téhož večera ukazoval pět let.)

Jenže to nejhorší mělo teprve přijít.

~~~

Jestli životy lidí řídí nějaká vyšší síla, pak se na Peterovi krásně vyřádila. Čím byl starší, tím více jizev a bolestných vzpomínek se mu hromadilo v srdci – a on s tím nemohl dělat vůbec nic.

Bylo mu devět, když se všechno zas a znova pokazilo.

Byl pokojný sobotní večer, Ben i May, kteří Peter po smrti jeho rodičů vychovávali, měli volno od práce, takže všichni tři společně večeřeli lasagně; jedno z mála jídel, které May doopravdy uměla uvařit.

Jenže příjemnou náladu a veselou konverzaci náhle proťalo hlasité, nepřeslechnutelné pípání drásající uši i nervy. Peter s výkřikem upustil vidličku a vyhrabal se ze židle, protože zatímco změna času jenom nepříjemně štípala, tohle doopravdy bolelo. Jeho odpočet se zastavil a zářil krvavě rudou barvou – a právě z něj vycházel onen zvuk.

Po zdánlivě nekonečně dlouhé půlminutě pípání ustalo a mezi nimi se rozhostilo tíživé ticho narušované Peterovými vzlyky. „May?" zašeptal. „Strejdo Bene? Co se... co se děje? Teto May?"

Jeho otázky byly zbytečné, protože již od útlého věku každý věděl, že pípání stopek znamená smrt spřízněné duše.

May si rukou zakryla ústa a Ben jenom nehybně stál, konečky prstů mu cukaly, jako by nevěděl, co dělat, zatímco Peter s každou uplynulou vteřinou panikařil čím dál tím více a více. „Co se děje?" zopakoval roztřeseně.