Fʟᴏᴡᴇʀ Hᴏᴜsᴇ

Je na čase ukázat, kde je jeho místo

Killian

Zaléval jsem astry, barevné růže, drobné nevěstiny závoje, veškerou zeleninu a ovoce.
Pečlivě jsem zalil i mé oblíbené jahody a poté jsem šel přesadit netřesky.
Odstřihnul jsem pár rudých růží, oměje, ostrožky a rozchodníkovce a s květinami v ruce jsem se rozešel po kamenité cestičce vedoucí k menší budově mezi plotem oddělujícím areál školy a Cantas Street.

Součástí Flory a zahrádky je i malé květinářství, kam mám teď namířeno. Škola potřebuje vydělávat, takže tu všude máme mini krámky, které přispívají na chod školy.

Krámek má cihlové zdi, na starých stolech průhledné vázy s barevnými květinami, u vchodu stojí podél zdí police s vonnými svíčkami a květináči a naproti dveřím je vysoký kamený pult, za kterým budu stát a vázat květiny.
A v tomto malém ráji mám každou středu a pátek mít od tří do šesti službu.

Otevřu mohutné kovové dveře a vejdu do šatny. Tam si vezmu zástěru a i s květinami v ruce jdu do přední části budovy.
Obklopí mě omamná vůně, kvůli které se musím na chvíli zastavit. Květiny položím na pult, vezmu si konev s odstátou vodou a jdu zalít pár pokojových, neřezaných květin.

Pak zpod pultu vytáhnu volné vázy a natočím do nich vodu. Opatrně oberu z čerstvě nařezaných květin lístky a vložím je do váz. Ty poté odnesu na jeden ze stolů mezi ostatní květiny.

Když je všechno jakž takž připravené, jdu odemknout hlavní vchod a cedulku na dveřích přetočím z CLOSE na OPEN.

Samozřejmě, že tu přede mnou někdo byl, ale máme trochu kostrbatý rozvrh otevírání. Máme otevřeno od sedmi do půl jedné a pak až od tří do sedmi.

Telefon propojím přes bluetooth s reproduktory umístěné v rozích místnosti a pustím tam klidnou hudbu. Teď to doopravdy působí jako z jiného světa.
Z přemýšlení mě probudí až zacinkání zvonku. Do květinářství vejde paní po čtyřicícte s krátkými hnědými vlasy a milýma očima.

Chvilku si prohlíží květiny a pak přistoupí k pultu.
Je malá, takže ke mě musí vzhlížet.
Trochu jako brunet z pondělí.

,,Dobrý den. Jak vám mohu pomoci?"
Optám se jí mile a na tváři se mi objeví přirozený úsměv.
,,Dobrý den. Potřebovala bych kytici pro sestru. Má pětatřicáté narozeniny a manžel nestíhá ji koupit květinu, takže to padlo na mě."
Ze srdce se zasměje. Milá žena.

,,A jakou květinu by jste si představovala?"
,,Hmmm asi nějakou větší, nejlíp růžovou. Sestra miluje růžovo-bílé kombinace."

Kývl jsem na ni hlavou a obešel pult.
Začal jsem z váz vytahovat květiny a pak s nimi šel spátky za pult.
Začal jsem z nich vázat kytici, následně jsem je ovázal a odřízl příliš dlouhé stonky.
Ještě jsem ji zabalil do ozdobného papíru a již podruhé ovázal, tentokrát sametovou stuhou.

Do kalkulačky jsem naťukal ceny za jednotlivé květiny a vypočítal celkovou částku peněz za kytici.
Pak jsem ji paní podal.
,,Takhle v pořádku?" optal jsem se.
Paní si ji převzala a užasle se na ni dívala.

,,Je překrásná. Kolik to bude?"
,,15 dolarů, prosím."
Paní mi podala bankovky, poděkovala a už jsem ji viděl přecházet silnici k bílému autu.

Bankovky jsem přepočítal.
Bylo jich o tři víc...
Proč nemůžou být všichni lidi takhle milí?
Peníze jsem poctivě dal do kasy a na nalepovací papírek napsal Dýško 3$.
Papírek jsem nalepil ke kase a z kapsy vytáhl telefon.
Projížděl jsem sociální sítě a hledal něco, čím bych se prozatím zabavil.