Death [l.s.] (CZ) ✔︎

XII.

"Cože?" vyjekl Harry jakmile se jejich rty rozpojily. Byl totálně mimo. To co se tu děje šlo absolutně mimo něho.

" Harry, lásko, jsem to já, Louis" zašeptal brunet, u kterýho si Harry myslel, že se jmenuje Jamie.

"To, ale vždyť, já, panebože" mlel pátý přes devátý. Nevěděl ajk má reagovat. Myslel si, že si z něho dělá jen srandu.

"Tohle není moc vtipný, Jamie" zavrčel Harry varovně. Nebyl na tohle zvědavý, chtěl se mu svěřit a on si tu z něho bude dělat blázny. To tak.

" Nedělám si srandu, Hazz" zašeptal brunet se slzami v očích. Bolelo ho, že mu jeho láska nevěří, ale tak nemohl se divit potom všem.

" Fajn, když mi tedy tvrdíš, že jsi LOUIS, tak mi řekni něco, co jsi věděl jen ty." podíval se mu hluboko do očí, jakoby chtěl vyčíst tu lež.

" Fajn, je toho víc" pokrčil rameny.

" Víš jak ti umřela babička? Svěřil jsi se mi s tím, že jsi ji měsíc po pohřbu viděl. A díky ní jsi narazil na ty zakopané zlaté cihly, které tam ona před lety zakopala" řekl Brunet a Harrymu se zastavil dech.

" Panebože, Lou" vzlykl Harry a vrhl se mu do náruče.

" Tak moc tě miluju" zašeptal a pak se od něho odtáhl, načež mu vrazil silnou facku.

" auu, za co?" zeptal se Louis nechápavě a trošku ublíženě si třel místo kam před pár sekundami dopadla Harryho velká teplá dlaň, místo, kde ho to bolelo a štípalo.

" Za co?" vyjekl Harry.

" Za co?" Vyjekl znovu.

" Nechal jsi mě trpět 5 let. 5 zkurvených let." rozkřičel se Harry přes celý byt.

" 5 zpíčených let jsi mě nechal žít v tom, že jsi mrtvý, že jsem tě ztratil, nechal jsi mě se z toho vinit. 5 let jsi mě nechal se utápět v bolestech, pláči, obviňování se, ubližování si. " pokračoval Harry.

" Malém jsem umřel, kvůli tobě" píchl ho do hrudi.

" A pak si to prostě jakoby nic nakráčíš po pěti letech do klubu, kde jsem byl i já a znovu mě dostaneš pouhým pohledem. Už po druhý jsi mě donutil se do tebe totálně zabouchnout na první pohled, kurva" vykřikl zmoženě.

" Řekneš mi falešné jméno a děláš a necháš mě, abych ti vše řekl a trpěl u toho. Nechal jsi mě, abych se od tebe odprostil, abych mohl do tvé propasti spadnout zase znovu" zašeptal Harry a neměl daleko k pláči.

" A pak mi řekneš tohle a já nevím zda tě zabít nebo tě zlíbat." dokončil a sesunul se Louimu do náruče.

" Já bych spíše hlasoval pro tu možnost zlíbat" zašeptal mu Louis do ucha a políbil ho několikrát do vlasů.

" Asi tě spíš zabiju" zašeptal Harry.

"Nemohl jsi mi to říct dříve? Jaktože jsem tě nepoznal. Tvoje tvář je mi tak známá a přesto tak moc cizí." zašeptal a pohladil ho po tváři, kde se nacházelo několika denní strniště.

" Nemohl jsem ti to říct dříve. Bál jsem se tvé reakce, a když jsi o mě mluvil, tak jsem si uvědomil kolik bolesti jsem ti svou smrtí způsobil, za to se moc omlouvám" zašeptal tiše Louis.

" Jenže teď už jsem si to nemohl nechat pro sebe." usmál se.

" Původně jsem šel do toho klubu jen, abych tě viděl, jen abych zase spatřil tebe, tvoje tělo, tvoje kudrlinky, tvoje oči, tvůj úsměv a slyšel tvůj smích a chraplavej hlas, který jsem miloval a navždy milovat budu" Zapletl si prsty do jeho delších již zmíněných kudrlinek a jen se jimi jemně prohraboval.

" Jenže když jsem tě uviděl, tak jsem z tebe nemohl spustit oči. Byl jsi tak stejný a přitom tak jiný, starší. Plakal jsi. Chtěl jsem odejít, ale nešlo to. Nešlo odtrhnout pohled. Bolelo mě, že pláčeš. Věděl jsem moc dobře proč pláčeš. A pak ti Niall o mě řekl a ty jsi se otočil. Můj svět se zastavil. Viděl jsem, jak jsi zlomený, poznal jsem ti to na očích a to vše jen a jen kvůli mě. Nenáviděl jsem. Nenávidím se za to doteď. Prosím, odpusť mi to všechno, lásko moje" zašeptal brunet a smáčel kudrnáčkovy kudrlinky slzami, které mu stékaly po tvářích.

" Odpoušťím ti. Odpouštět je lidské. Miluju tě" zašeptal Harry a oba se sami sobě vrhli do náruče, kde plakali štěstím.

~~

695 slov.

Okey, tohle je předposlední kapitola.