Death [l.s.] (CZ) ✔︎

V.

Nedokázal to, nedokázal mu říct vše. Ukázal mu jen náhrobek a řekl jen, že už je to pět let a co vždy dělá na výročí jeho smrti.

Ale neřekl mu to podstatné, to proč ho to i po pěti letech bolí stejně, né-li víc. Nedokázal to. Zhroutil by se.

A zase by skončil v nemocnici a následně u nějakého psychologa a všechno by šlo zase od začátku.

Nenáviděl se za to.

Nenáviděl se za to, že je tak slabý.

Nenáviděl se za to, že udělal to, co udělal.

Nenávidí se za to, že nedokáže udělat to, co by měl udělat.

Nenávidí se za to, že za to všechno může pouze on.

"Promiň" omluvil se Harry cestou od hřbitova a prolomil tak ticho, které zde v autě panovalo.

"Za co se omlouváš, Curly?" zeptal se Jamie nechápavě a odtrhl pohled od krajiny za oknem a přemístil ho na Harryho.

" Že to nedokážu" zašeptal a těžce polkl. Snažil se se nerozbrečet.

Nesnášel, když je takto slabý. A že za posledních 5 let byl slabý až moc.

" Co nedokážeš?" zeptal se Jamie, který byl úplně mimo.

" Že ti nedokážu říct nic o něm. Chtěl jsem ti říct, jak to bylo. Chtěl jsem konečně být silný a někomu to po 5 letech říct, ani moji kamarádi neví jak přesně to bylo, neřekl jsem jim to, jelikož to nedokážu, ale teď js si myslel, že už to dokážu, ale bohužel to stále nedokážu " Harry zastavil u krajnice a rozbrečel se.

Jamie seděl jako solný sloup, snažil se vstřebat, co mu právě teď Harry řekl. Ale pak jakoby se vzpamatoval a Harryho objal.

Sice to moc nešlo, jelikož byli stále v autě a bylo to i celkem nepohodlné, ale Jamie věděl, že Harry právě teď nepotřebuje nic jiného, než objetí, a tak ho objímal.

Nechal ho, ať to že sebe všechno dostane. Sice ho bolel pohled na pláčem otřésajícího Harryho, ale nic jiného teď nemohl dělat.

Nebo mohl?

Harry plakal nejméně čtvrt hodiny, ale celou tu hodinu tam s ním byl Jamie a objímal ho. A to mu pomáhalo. Věděl, že na to není sám, že má někoho na koho se může obrátit. Někoho komu se může vyplakat na rameni. Někoho, kdo ho i možná nebude soudit.

A pak se to stalo.

Harry přestal plakat, Jamie mu otřel zbytek slz, které ještě stékaly po jeho tvářích. Harrymu se nad tím dotykem v břiše rozletělo hejno motýlů.

Harry zvedl pohled, přičemž koukal do Jamieho modrých očí, které ho stále uchvacovaly.

Jamie zase nemohl spustit oči z těch Harryho zelených smaragdů.

Utekla nějaká chvíli, co na sebe jen takto koukali, než Harry udělal první krok.

Naklonil hlavu, přiblížil se k Jamiemu a jeho pohled spadl z jeho očí na jeho rty, které má chuť už tak dlouho ochutnat.

Už se tomu nedokázal a možná ani nechtěl bránit.

Jamiemu vynechal dech a vzchopil se.

To on byl ten, co poprvé spojil jejich rty v jedno.

Byl to něžný polibek, který Harry právě teď víc než potřeboval.

Jamieho ruce a zapletly do Harryho delších kudrnatých vlasů a Harryho ruce si našly taky své místo.

Práva Harryho ruka skončila na Jamieho tváři a ta levá se usadila na Jamieho krku, za který si ho přitáhl ještě blíž a prohloubil jejich polibek.

Kolem nich jezdili auta, troubili, jelikož Harry nestál úplně nejlíp, ale to jim bylo jedno, nevnímal to, nevnímal čas.

Jediné, co vnímali byly rty a přítomnost toho druhého.

Pro ně se čas zastavil.

Po nějaké době se od sebe odtáhli. Na jejich opuchlých rtech byl široký úsměv.

Oba to cítili. Patřili k sobě. Jamie byl Harryho nová jízdenka na lepší život.

Vdzycky si myslel, že navždy zůstane s NÍM, s Louisem, že Louis je jeho jediná jízdenka na život, ale zřejmě se mýlil.

Zřejmě měl dvě jízdenky na hezký život. Jedna ztratila platnost a druhou si právě teď koupil.

Možná se mělo stát to, co se stalo a možná taky ne...

~~

652 slov

Možná se vám zdá, že bude konec, ale ten ještě zdaleka nebude. Hihi.