Usměješ se? (Osamu x Suna)

10.

Pohled Osamua:

Můj nový den začal už v 5 ráno, protože mé svědomí mi už nedalo spát a neustále mi vracelo do hlavy vzpomínku na ten trapný moment. Nakonec jsem se rozhodl vstát a jít s tím něco udělat.

Po 15 minutách jsem byl připravený a vydal jsem se ven. Hned po otevření dveří mě přímo do obličeje zasáhl chlad venku, ale to se dalo očekávat když je leden. Čerstvě napadaný bílý sníh lemoval zídky, střechy domů, chodníky a vše co jste kolem sebe viděli. Cítil jsem se trochu uvolněně a tak jsem vykročil z baráku jen s mobilem a peněženkou a užíval si krásy tmy a skoro zářícího sněhu. Došel jsem až k mé bývalé škole, čehož jsem si všiml až poté, co mi někdo hodil studenou sněhovou kouli za krk. ,,Heleme se náš malý ufňukánek Osamu" z téhle věty mi přejel mráz po zádech, protože toho kdo vyslovil tuhle větu, jsem už nechtěl nikdy vidět. Rychlé zmizení bylo mým jediným nápadem a tak jsem to zkusil, ale nevyšlo to. Cítil jsem něčí ruku, jak mě popadla za kapuci a chvíli poté se dostavila i ohromná bolest mé tváře, nakonec to schytalo i břicho a hlava. Protestování nepřišlo v úvahu a po sražení na zem jsem si pouze chránil hlavu a doufal, že brzo omdlím a on mě nechá být. Omdlení se nakonec nedostavilo, protože kopání do tvého bývalé spolužáka, který už se raději ani nehýbe musí být opravdu 'nuda'. A tak mě tu můj bývalý spolužák nechal ležet na studené zemi, s křečemi v břiše a určitě i s obrovskými modřinami po celém těle. Nechtělo se mi vstávat, tak jsem zůstal ležet a ačkoliv to nebylo zrovna příjemné a vzhledem mé nemoci i ideální, stále mi to připadalo jako lepší možnost, než zvracení někde do nějakého keře. Zavření očí a přemýšlení o tom jak se vrátím domů, mi i docela pomohlo se uklidnit.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale když se začalo rozednívat, můj úsudek byl, že už nějaká ta osmá hodina bude. Donutilo mě to vstát, ale po přenesení celé mé váhy na nohy a narovnání se moje nohy podaly výpověď a já se sotva doplazil k nejbližší lavičce. ,,K sakru!" vypadlo ze mě a bylo i slyšet, že jsem ani neměl energii na sprostá slova. ,,Suno, je tam ten kluk v pohodě?" tato věta zazněla asi 20 metrů ode mě a i v tomhle stavu se mnou trhlo jméno, které vyslovila podle hlasu odhaduji že nějaká holka. Ani jsem se nepodíval, zda to je opravdu ten Suna kterého znám, prostě jsem jen seděl a snažil se neztratit vědomí. Uslyšel jsem kroky ke mně a pak hlas mě známé osoby: ,,Osamu si to ty? Si v pohodě? Co se ti stalo?" z jeho hlasu zněla starost, ale i tak jsem to neměl chuť řešit: ,,Jsem v poho." vypadlo ze mě a mé tělo se znova zkusilo zvednout. Avšak neúspěšně, takže mě Suna musel chytit, poté si dal mojí ruku přes ramenou a svojí ruku dal kolem mého pasu, což ve mně vyvolalo, ani nevím, jak to nazvat 'motýli v břiše' dejme tomu. ,,Půjdeme ke mně, je to blíž..."

________________________

Konnichiwa! Další kapitola je tu a myslím že i docela brzo. A jinak už asi nemám co říct, takže bye bye.

(545 slov)

-Kenchi

Bruh, já jsem takovej debil, já tu kapitolu napíšu, ale nevydám ji. Takže se moc omlouvám, to je prostě moje debilita, kdyby se stalo něco podobného i někdy v budoucnu, tak mi klidně někam napište, že jsem to nevydal!