Usměješ se? (Osamu x Suna)

1.

Pohled Osamua:

Uslyšel jsem zvonit můj mobil, pomalu otevřel oči a poté sedl na kraj postele, ale to jsem dělat neměl, protože o pár sekund později mi do obličeje přiletěl polštář. ,,Vypni ten budík a nech mě ještě spát!" ozvalo se z vrchního patra naší dvoupatrové postele. Tsumu zřejmě zapomněl na nový školní rok, nebudu ho tahat z postele, ať si přijde hned první den na vyšší střední pozdě. Upravil jsem se, abych vypadal jako normální člověk a ne jako nějaký lidoop co utekl ze zoo. Vzal jsem si novou uniformu, nasnídal se a vyrazil do školy.

Šel jsem pomalu a proč ne když vám cesta do nové školy trvá jen 15 minut pěšky a vy máte ještě půl hodiny. Těsně před parkem za kterým je škola mě doběhl Atsumu. Samozřejmě jsem si ho všiml až když mi dal ránu do zad. ,,To bylo za co?" dělal jsem hloupého, i když moc dobře vím za co to bylo: ,,Za to že si mě nevzbudil!" řekl podrážděně Tsumu: ,,Říkal si, ať tě nechám spát, tak co máš za problém?". A jako vždy se z tohoto stala hádka.

Třídy pro prváky byli v dolním patře, takže jsem se aspoň neztratil. Došel jsem do třídy a okamžite schytal pár tázavých pohledů, museli si na mě udělat pěkný názor, poté co mě viděli se hádat s Tsumuem před školou. Neměl jsem chuť s někým začínat konverzaci o tom zda si k němu můžu sednout, proto jsem si sedl do prázdné zadní lavice u okna. Do zvonění zbývalo asi 10 minut a já jen potichu doufal, že si ke mně nikdo nesedne.

Mýlil jsem se. ,,Můžu si k tobě přisednout?" ozvalo se vedle mě, nebyl to teda úplně nejpříjemnější hlas, protože to řekl dost otráveně, no aspoň že je to kluk. Otočil jsem se na něj, odhadem byl stejně vysoký jako já, avšak měl znuděný výraz a já začal jsem přemýšlet zda se vůbec umí usmát. ,,Jo, klidně." řekl jsem jen, otočil se zpátky k oknu a dál se věnoval výhledu z okna. Dokonce přestávky nikdo z nás neřekl ani slovo.

Dostali jsme dost energickou třídní, a já se začínal bát, že tu s jejím vykecávaním zůstaneme do noci. Při představování jsem zjistil, že kluk který sedí vedle mě se jmenuje Suna Rintaro, jemu 16, rád hraje volejbal a má mladší sestru (pozn. má sestru, teda aspoň podle Haikyuu wiki). A teď jsem byl na řadě já: ,,Jmenuji se Osamu Miya, je mi 15 let, také rád hraji volejbal a mám bratra který je moje dvojče a chodí do vedlejší třídy." řekl jsem v klidu i když mi byli všechny ty pohledy nepříjemné.,,Tak tu máme dva volejbalisty." vypískla s nadšením naše třídní, Kristova noho dej ať tento rok přežiji.

Po představením nám učitelka řekla pár informací o učebnicích a sešitech a protože i jí, což se divím, došlo že nás to nebaví tak nás konečně propustila. Jak jsem koukal Tsumu ještě neskončil, tak jsem šel domů bez něj, i když mě poté s velkou pravděpodobností zabije a zakope na zahradě.

Doma jsem si ohřál oběd a sedl si s ním k televizi. Zrovna dávali pokémony, kouknul jsem se na jeden díl přece jen nostalgie je nostalgie. Po dojedení oběda jsem si lehl na postel a na chvíli usnul.

Pokračování příště...
________________________________

Tak první kapitola je za mnou.
Pokud se ptáte tak ti pokémoni jsou tam naschvál, přeci jen zachvíli budou slavit 25. výročí. Btw sbírá tu někdo pokémon karty nebo hraje Pokémon Go? :3

(581 slov)

-Kenchi