Her Lessons

Grandparents

  ,,Za tři hodiny tvůj otec přiveze prarodiče, tak si ukliď pokoj a oblékni se. Sako máš v šatně ve skříni a kravatu a kalhoty ti donesu do obýváku, boty nechám na tobě" zakřičela na mě matka. Prarodiče? Vždyť už si ani nepamatuju, jak se jmenujou! Tohle je za trest! Nezbývá mi ale nic jiného, než souhlasit. Tři hodiny, to mám ještě trochu času. Když ty věci ze země nahážu do skříně, nemusel by si toho nikdo všimnout, a ještě bych si stihl něco přečíst. Ano, čtu. Ale nikdo o tom neví, nerad ukazuju lidem své slabiny. Každý má své tajemství, nebo ne? A tohle je to mé.
Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Všechny věci ze země, a že jich nebylo málo, jsem schoval do velké černé skříně, kterou mám naproti posteli. Dokonce jsem našel pět stovek, kdo by to byl čekal, že na ně narazím zrovna pod použitým spodním prádlem. Jsem tak trochu bordelář. Vytáhl jsem si svou oblíbenou knížku, a začal ji číst snad už podesáté. Byla o upírech, lidech a elfech, přesně o tom, co mě zajímalo. Dostal jsem se asi do půlky, když mi začal zvonit telefon. Podíval jsem se, kdo je to a málem mě trefilo. Na displeji jasně svítil nápis ,Otec'. Okamžitě jsem to zvedl a u toho se rozeběhl směrem do šatny. ,,Hanry?" ozvalo se z telefonu. ,,Ano tati?" ,,Jsi připravený? Vím, že míváš problémy s dochvilností, a tak se jen ujišťuju. Za deset minut budu doma" ,,Pracuju na tom, otče. Právě se převlékám" mám nakázáno mluvit s rodiči spisovně, ostatně jako se zbytkem mé snobské rodiny. ,,Dobře, tak za deset minut očekávej přede dveřmi náš příchod. Zatím" ,,Zatím, otče" a s těmito slovy jsem zavěsil. Už jsem zapínal poslední knoflík u saka, a tak jsem rychle zavolal na matku, kam dala ty kalhoty a kravatu, a celý udýchaný jsem doběhl do obýváku. Z gauče jsem sundal černé kalhoty k saku a světle modrou kravatu s tmavšími proužky, a v pokoji se převlékl. Už jen boty, a jsem připravený. Vybral jsem obyčejné černé boty ke smokingu a postavil se přede dveře, jak mi řekl otec. Za pár sekund se před bránou opravdu objevilo bílé velké auto patřící mému otci. Vydal jsem se tedy tím směrem, abych je řádně přivítal. Otevřel jsem dveře od auta a počkal, než prarodiče vylezou. A že to trvalo. Pramáti bylo sedmdesát pět let, a praotci už nejspíš osmdesát. Ale oba vypadali alespoň o deset let starší. ,,Zdravím, pramáti a praotče" řekl jsem značně odměřeným tónem hlasu. Už mě nebavilo hrát si pořád na to ,Zdravím', ,Račte dále', ,Tudy prosím' a podobné fráze doprovázené falešnými zdvořilostními úsměvy. Možná proto jsem neměl své prarodiče rád. Chtěl bych si s nimi povídat stejně, jako ostatní lidé. Chtěl jsem si se svou rodinou tykat, normálně a uvolněně si povídat, být na sebe upřímní a nechovat se k sobě jako k cizím lidem. Jenže to bohužel nešlo.
Celý večer jsem seděl na křesle v obýváku a poslouchal ty řeči o počasí, obchodech a práci. Byl jsem neskutečně šťastný, když mi matka dovolila odejít. Že prý potřebují něco vyřešit, ale že mě by to nezajímalo. Jako by mě tohle tohle zajímalo. To jsem bohužel nahlas říct nemohl, a tak jsem jen odešel do svého pokoje, zavřel za sebou dveře a šel spát. Někdo jiný by si třeba s někým psal, nebo volal, já ale nikoho komu bych psal nemám a tak si holt musím vystačit sám.