Her Lessons

Mood

  ,,J-jen jsem se sem šel p-podívat" řekl jsem rozdrkotaným hlasem. Neznámý se na mě jen nedůvěřivě podíval a už mě za ruku táhl někam dolů ze schodů. Ani jsem se nenadál, a už jsem stál ve dveřích do sklepa. ,,Protože tě neznám a nevím, kdo jsi, počkáš tady do rána. Slečna Laila rozhodne, co s tebou dál" ,,Ale Lail-, tedy slečna Laila mě zná, jsem tady kvůli jejím lekcím tance" popřel jsem. ,,Nemůžete mě tu držet!" zdálo se, že se ten děsivý muž na chvíli zamyslel, nakonec ale jen zakýval hlavou na nesouhlas a když odcházel, dveře za sebou zamkl na dva západy. A mně nezbývalo nic jiného, než čekat na Lailu. Tak nějak jsem si přál, aby se zrovna dnes vzbudila dřív než jindy, I když nevím kdy obyčejně vstává. Ale něco mi říkalo, že stráž počká, než se nají, vykoná hygienu, projde po zahradě, protáhne se a že jí ke mně nepřivedou, pokud mě sama nezačne hledat.
Celou noc jsem ležel na studené zemi a díval se do stropu. Přemýšlel jsem, jak to Laile vysvětlím, ale jak už jsem říkal, neumím vymyslet přesvědčivou lež. Po chvíli jsem to vzdal a nechal se unášet vírem svých myšlenek, které mě nakonec ukolébaly ke spánku.
Vrzání dveří. Kroky. Oslepující pruh světla. A Ona.
Stala ve dveřích jako královna smrti, celá v černém, s nečitelným výrazem ve tváři a přísnýma očima, které si mě prohlížely od hlavy až k patě. Kdybych nebyl rozespalý, asi by mi ten pohled vadil, teď mi ale bylo všechno ukradené. Ani jsem nepostřehl, jak jsem se objevil u jídelního stolu, ale asi mi to bylo jedno. Do plné bdělosti mě poslal až Lailin pronikavý hlas, volající mou osobu. ,,Můžeš mi laskavě říct, co jsi tam sakra dělal?! Mohl ses mě zeptat, ale myslím, že každý máme nárok na svá tajemství. A já nechci, aby ses potloukal po místech, po kterých ti nic není! Je to můj zámek! Můj domov!" zařval a na mě, až se nádobí v poličce rozřinčelo. Nemohl jsem se na jediné slovo. Byl jsem tak zaražený změnou Lailiny nálady, že jsem musel vypadat jako ten největší trouba v okolí mnoha mil. Dívka si toho evidentně všimla, a tak se trochu zmírnila. ,,Promiň, nechtěla jsem na tebe tak vyjet. Ale pochop to, každý má své soukromí. Je mi jasné, že jsi byl jen zvědavý, ale občas musíš dát přednost zdravému rozumím. A když ti říká, že jsem ti tu místnost neukázala z nějakého důvodu, tak tam prosím nechoď" konečně jsem se nadechl. ,,Promiň" zašeptal jsem sotva slyšitelně. ,,Běž" po tomhle jednom slově jsem vypálil po schodech nahoru jako raketa v nejvyšší rychlosti, a zabouchl jsem za sebou dveře svého pokoje. Nejlepší bude, když to že sebe všechno pěkně spláchnu. Zavřel jsem se tedy do své soukromé koupelny a pustil na sebe teplou vodu. Už jsem se svým myšlenkám ale nemohl dál bránit. To, co bylo za těmi dveřmi, ve mně vzbuzovali víc otázek než odpovědí.