Her Lessons

Brother

- Time skip -

  Je za pět minut půl desáté a já hledám někoho z personálu, aby mi ukázal sekci vistárií. Sice jsem nikoho nenašel, při hledání jsem ale z dálky uviděl krásné květy patřící této rostlině. Jelikož už bylo šero a vistárie roste ve vlhké půdě, vypadalo to tady trochu děsivě. U země se vznášela mlha a Laila stála u nějaké brány kované z tmavého železa. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že je to nejspíš nějaký oltář. ,,Přišel jsi" podotkla spíš k sobě než ke mně. ,,Přijímáš podmínky, které jsem psala do vzkazu?" její hlas zněl mrazivě a neochvějně jako chladně kované ostří královského nože. Trochu jsem se zachvěl, nic jiného jsem na době ale dát nedal. ,,Ano" řekl jsem jasně. ,,V tom případě" ukázala na oltář a já si tak mohl všimnout nápisu vyrytého hluboko do paměti kovové změti. Stálo tam: 'Leon Richard Smith'. ,,Byl to můj bratr. Když mi rodiče oznámili, že budu mít bratra, byla jsem radostí bez sebe. Přeci jen mi byly čtyři roky. Jenže když se můj bratříček naučil chodit a později i mluvit, stal se z něj sám ďábel. Měla jsem z něj hrozný strach a nedokázala jsem se mu nijak bránit. Jak rostl, bylo to čím dál tím horší. Ve skutečném životě se choval jako správný gentleman, dodržoval všechna pravidla etikety, byl věrný přítel, skvělý syn a vzorný bratr. Myslím, že takový i doopravdy byl, že to nebyla přetvářka. Mně ale ubližoval, a jednou se mě dokonce pokusil zabít. Jak vidíš, neprošlo mu to. Jako by ho stihla karma, ještě ten den zemřel na následky těžkých zranění po střetu s jedoucím autem. Tenhle pomník jsem mu nechala udělat proto, abych mu dokázala, že nejsem jako on. Že každý si zaslouží odpočívat v pokoji a litovat svých hříchů, ať už jsou sebehorší. Vím, že by za to dal cokoli na světě" po jejím dlouhém monologu jsem byl schopen tak maximálně stát jako kůl v plotě a vstřebávat to, co mi právě sdělila. Určitě bych teď měl něco říct, jenže nemám šajna co. ,,T-to mě mrzí..." na víc jsem se nezmohl. ,,Teď jsi na řadě ty. Tvá část dohody" hlasitě jsem polkl. ,,A c-co bys chtěla si tak vědět?" zeptal jsem se opatrně. Nechtěl jsem ji naštvat. ,,Nevím, pověz mi něco o sobě" najednou se zdála být zase v dobré a rozmarné náladě, ve které mě dřív přivítala. Její náhlé změny nálad mě trochu děsily.  ,,Tak třeba... Jako malý jsem hrával fotbal, a později jsem asi rok hrál závodně šachy. Od svých pěti let se učím hrát na klavír a od dvanácti na klarinet. Od mala zpívám, ale to je z toho všeho asi to jediné, co mě baví a aspoň trochu mi to jde. A mezi moje koníčky patří..." odmlčel jsem se. Nejsem si jistý, jestli jí mám říkat o těch knihách, ale nakonec jsem se rozhodl, že ona mi přeci řekla něco mnohem důležitějšího. ,, Mezi moje koníčky patří čtení knih, chození venku a poflakování se různé po pokoji nebo v lese, na poli, zkrátka někde kde na mě není vidět. U toho třeba poslouchám svou oblíbenou skupinu nebo si zpívám" řekl jsem již sebejistým hlasem plným odhodlání. Nic jiného mě ani nenapadlo, takže jsem řekl tohle.
,,A jaká je tvá oblíbená skupina?" tuhle otázku jsem upřímně nečekal, ale následoval po ní příjemný a hlavně uvolněný a upřímný rozhovor, díky kterému jsem se dostal do příjemnější nálady.
  Po chvíli povídání si jsem byl ale unavený, a tak jsem Lailu nechal venku a s přáním na dobrou noc jsem se odebral do svého pokoje se uložit k poklidnému spánku.

Omlouvám se, ale momentálně jsem až moc líná na to to po sobě číst a hledat chyby. Možné je později opravím, ale už bych měla spát a místo toho tady něco píšu. Preju dobrou noc/den/večer/ráno. Vaše
Kyasarin ♥️ キャサリン🤍❤️💜💜💜💜💜💜💜