andREA

15

Celé dny jsem přemýšlela, zda jsem s Alexem neudělala chybu. Zda jsem nejednala moc unáhleně, když jsem ho před několika dny v noci políbila. Když si však vzpomenu na jemný dotek jeho teplých rtů na těch mých, vím, že to za to stálo. Aspoň za ten jeden polibek. Alespoň ta jedna pusa částečně ukonejšila mou neutuchající touhu ho alespoň na chvíli mít. Cítit. Být s ním, být jeho součástí. Bála jsem se, že ta jedna pusa mezi námi něco změní. Možná jsem si to i přála, aby změnil názor a začal se chovat jinak. Ale on nezačal. Vůbec se nezměnil. Svou práci začal dělat ještě důkladněji a choval se stejně jako dřív. A možná to mě na tom štvalo nejvíc. „Jsi připravená?" Ozve se jeho hlas, který mě vytrhne z ideálních představ o nás dvou. Marných a dávno pohřbených představ. Pohlédnu na jeho odraz v zrcadle. Krátce se střetneme pohledem a proto raději odvrátím zrak zpátky na svůj smaragdový nový kabát. Mohutný kožíšek kolem krku vinoucí se až k dekoltu z něj dělá luxusní kousek v mém šatníku, o kterém vím, že ho budu chtít nosit stále dokola. A taky vím, že právě to mi Salvatore ani Cassandra nedovolí. A už vůbec mi to nedovolí klima na naší italské riviéře. Znovu se otevřou dveře do místnosti, tentokrát vchází Raúl. „Vše je připravené, můžeme vyrazit," řekne. Pomalu přikývnu. Popojdu ke stolku a dopiju svou ranní sklenici šampaňského. Včera jsem přestala brát poslední prášky. Ode dneška si to proto musím pořádně vynahrazovat. Otočím se na patě a vykročím sebejistě ke dveřím. Nasadím si sluneční brýle a vyjdu z pokoje. „Cesta na letiště nám potrvá přibližně hodinu a půl," řekne Raúl a zavře za námi dveře od pokoje. Jakmile tak udělá, společně s Alexem vyrazíme k výtahům. „Můžu se po cestě prospat?" Zeptám se. Díky dnešní noční můře jsem toho moc nenaspala. Raúl přikývne. „Probudíme tě na místě," řekne a přivolá výtah. Dveře výtahu se okamžitě otevřou a já tak vcházím do prázdné kabiny. Ospale zívnu. „Dneska jsem spala asi dvě hodiny," zahuhlám unaveně. Dveře výtahu se mezitím znovu zavřou a výtah se s námi vydá do přízemí. „Prospíš se v letadle," řekne Alex klidně. Opřu se zády o stěnu výtahu a zakloním unaveně hlavu. Zavřu oči. „Po dlouhé době všechny uvidím... buď bude mít táta nějakou přednášku nebo to celé prokecám s Timem a Cassandrou," řeknu ledabyle. Vlastně se na to ale neskutečně těším. „Cesta trvá deset hodin, určitě to celé neprokecáš s bratrem," namítne Raúl. „Tak to je ještě neznáš," odpoví Alex tiše. Pomalu se na něj podívám. Co tím chtěl říct? Výtah se zastaví a já se pomalu upravím. Jakmile se dveře otevřou a my z něj vystoupíme, obklopí nás více mužů. Dva jdou přede mnou a dva za mnou, Raúl s Alexem poté jdou po mých bocích. Dříve bych si nad tímto protokolem lámala hlavu, teď mi to však přijde normální. Klidným krokem se vydáme směrem k východu. A v ten moment ho zahlédnu. Postává klidně u recepce a sleduje nás. Pravou ruku má v kapse, levou se opírá o pult. Vypadá překvapeně, že mě vidí. To já jsem překvapená ještě víc. Myslela jsem, že mě po té bouračce jenom dovezl a hned odjel. A on tady byl celou tu dobu. Copak na mě čekal? Měla jsem se ho opravdu bát? Nebo to je jen náhoda? Odvrátím pohled a snažím se držet krok s ostatními. „Vše v pořádku, slečno?" Ozve se za mými zády. Zřejmě si jeden z ochranky mého významného pohybu všiml. Přikývnu. „Hmm," odpovím jen a ještě jednou se mírně ohlédnu přes rameno. Thomas, co není Thomas, se na mě mírně usměje. A já kráva blbá mu úsměv oplatím. Ihned si za to vynadám, otočím se zpátky a vyjdu ven z budovy. Cizí kluk, který mě srazí autem a chová se podezřele se na mě usmívá a já se na něj culím zpátky? Co to do mě vjelo? Naštvaně nasedám do černého Mercedesu EQV a okamžitě si sundávám brýle. Promnu si oči. Alex s Raúlem si nasednou za mnou. Alex zavře dveře. Pomalu se začnu soukat z kabátu. Jakmile se mi povede ho sundat, naštvaně ho odhodím na protější sedadlo. Opřu se zády o sedačku a nahlas si povzdechnu. „Co se děje?" Zeptá se hned Alex pohotově. Probodnu ho mírně pohledem, ať mi dá hned pokoj. „Asi nějaká tajná láska... v hale celá zrudla," ušklíbne se Raúl pobaveně. I jeho probodnu pohledem, tentokrát se však ke mně přidá i Alex. „Rea nemá tajnou lásku," odfrkne si. Povytáhnu okamžitě obočí a ihned se na něj podívám. Proč tohle sakra vůbec říká a jaké má právo si o mně myslet něco takového? „Můžete laskavě přestat rozebírat můj soukromý život?" Zvýším naštvaně hlas. „Ano, madam," odpoví Raúl ihned vážně. Znovu si povzdechnu a znovu se opřu o sedadlo. Tentokrát při usínání nemyslím na Alexe a na tu pusu před pár dny, ale na známého cizince v hale a jeho úsměv, který mi věnoval.