andREA

96

Opřu si berle o linku a po jedné noze doskáču k lednici. Vytáhnu si z ní máslo a pomerančový džus. Obojí si opatrně položím na linku a opět k ní přiskáču. Oběma rukama se o ni unaveně zapřu. Sklopím hlavu a hlasitě si povzdechnu. Tělo se mi mírně chvěje vyčerpáním. Musím ale zatnout zuby a nedát to znát. Sáhnu do kapsy kardiganu a vytáhnu si z něj veškeré prášky. Ani nevím, na co všechno jsou. Ale kupodivu zabírají. Já ani Ben jsme tomu zprvu nevěřili, cítím se ale po nich líp. Dokážu konečně stát na nohou. Teda alespoň na jedné.
Prášky si nasypu do pusy a teprve potom si uvědomím, že jsem si nenalila džus. Sama nad svou hloupostí protočím očima. Rychle si přisunu přichystanou sklenici, naliju do ní trochu džusu. V té rychlosti však většinu rozliju. Rychle prášky zapiju tím málem, co ve sklenici zbylo a všechno postupně polknu. Znovu si povzdechnu. „Sakra..." zakleju a natáhnu se pro papírovou utěrku. Jakmile zaslechnu kroky, snažím se pohromu na lince rychle utřít. Zvedám pohled a očima se střetnu se Samuelem, který se šokem zastaví. Sjede si mě pomalu pohledem. „Na co zíráš?" Odseknu po chvíli a znovu sklopím pohled k rozlitému džusu. „Když už tady musíš být, tak aspoň nemluv tím přitepleným jazykem..." odfrkne si a jak na potvoru zamíří ke mně. Sedne si za bar. „Nemůžeš si sednout jinam?" Ptám se už španělsky a významně se na něj podívám. Položí si notebook na bar. „Ne," řekne důrazně mým očím. Protočím znovu očima. „Nalij mi taky," kývne k džusu a notebook si otevře. „Jsem invalida, nevidíš?" „Tak co děláš za tím barem?" Povytáhne obočí. Z hluboka se nadechnu a snažím se uklidnit. Naštvaně nahážu máslo a zeleninu na pánev. „Ten džus..." řekne Samuel nevrle. „Jo," štěknu na něj. Doskáču po jedné noze k protější lince a natáhnu se do skříňky pro skleničku. Tělo se mi znovu zachvěje únavou. Chvíli bude trvat, než ty prášky zaberou. Doskáču unaveně zpátky a rozechvělou rukou mu džus naliju. Naštvaně sklenici přisunu k němu. Krátce se na mě podívá. „Brácha nebude rád, až tě tady uvidí," řekne místo díku. Uchechtnu se a doliju džus i sobě. „Kterej?" „Dobrá otázka..." ušklíbne se. „Pálí se ti to..." řekne jen a zrak znovu obrátí k notebooku. „Do háje..." šeptnu a rychle zeleninu v pánvi zamíchám. Znovu si povzdechnu. Za posledních pět minut snad už podesáté. Znovu se zapřu rukama o linku. Samuel ke mně zvedne pohled a hlasitě si povzdechne tentokrát on. „Běž si sednout, prosím tě," řekne otráveně a zvedne se. Obejde bar a stoupne si k pánvičce. „Zvládnu to," snažím se říct pevným hlasem. „Ve lhaní jsi nikdy nebyla dobrá," řekne na to jen a podá mi berle. Unaveně si je od něj přeberu. „Co tady děláš?" Ozve se za mými zády. Tentokrát si povzdechnu tiše, skoro neslyšně. „Máš být v posteli, na kapačce... máš pár dní po operaci, Reo, tohle není sranda." „Sám jsi mi řekl, že dokud beru prášky a nohu mám nehybně v té ortéze, je to v pohodě," syknu k Benovi tiše, jakmile kolem něj pajdám ke gauči. „A proto tady hned lítáš u plotny?!" Odhazuje naštvaně malý ručník na barovou stoličku. Uplé triko má celé propocené a je mírně zadýchaný. „Klid, bráško, už jsem to zařídil," mrkne na něj Samuel. Ben mě však již podpírá a pomáhá mi sednout si na gauč. Unaveně vydechnu a zavřu oči. „Tohle bys neměla brát na lehkou váhu..." „Zblázním se, pokud budu jen ležet a čumět do zdi," podívám se mu do očí. Nadechne se, aby něco řekl, nakonec si to ale rozmyslí. „Opeču ti k tomu bagetu," oznámí mi Sam. Pomalu se na něj podívám. „Nezapomeň mi tam přimíchat kyanid, abys měl konečně ode mě klid..." ušklíbnu se mírně. „Nemusím... na každou svini se vaří voda..." řekne klidně a podívá se mi s úšklebkem do očí. „A na ty italské to platí dvojnásob," mrkne na mě. Naštvaně si odfrknu a podívám se krátce do stropu. Hned totiž stočím pohled k naštvanému Benovi nade mnou. „Leo tě zabije, až tě tu uvidí..." „Ten mi je ukradenej," šeptnu a znovu oči zavírám. Ben se jen uchechtne. Promnu si zoufale oči a snažím se tím zastavit slzy. Před těma dvouma brečet nechci. Nemůžu. A už vůbec ne před Samuelem. Cítím ale, že to asi nezastavím. „Není mi dobře," přeskočí mi hlas a rychle se znovu postavím. „Dones mi to pak, prosím..." šeptnu tiše a na odpověď nečekám. Rychle popadnu berle a vydám se směrem k mé ložnici. Hlavu mám sklopenou. Dívám se spíš do země. Za svými zády slyším Samuelovy nadávky. Na zádech cítím Benův pohled. To už mi ale slzy stékají po tvářích. Rychle zahýbám za roh a rychle zamířím do své ložnice. Ještěže je tak blízko všemu. Dveře berlí rozrazím, ztrácím však rovnováhu a z ruky mi vypadne. Sveze se po zemi až skoro k posteli. Naštvaně dveře zavírám a o jedné berli k posteli dopajdám. Teď už zavzlykám nahlas. Tělo se mi celé chvěje, jak kdyby odmítalo vydržet celý ten nápor. Všechnu tu bolest. Hlavně tu, na kterou prášky nezabírají. Beru si do ruky polštář a zoufale do něj zabořím hlavu. Hlasitě zakřičím. Zoufalstvím. Naštváním. Bezmocí. Mám chuť ho roztrhat na kousky. Zahodit ho. Nakonec si ho ale přitisknu ještě víc k hrudi. Obejmu ho. Snažím se nepředstavovat si, že právě objímám Toma. Že si ho tisknu na hruď a uklidňuji ho, že vše bude v pořádku. Protože nebude. V tu noc jsem o něj přišla. A já jen doufám, že to není navěky. Že ten kulišák někde je. Že někam utekl a je v bezpečí. Že se schoval. Že je stále naživu.
Hlasitě znovu zavzlykám a rukou se mírně chytám za obvázané předloktí. Mírně si ránu stisknu. Rukou mi projede ostrá bolest, která mě donutí vynechat pár vzlyků. Z hluboka se nadechnu a obvázané místo stisknu znovu. Tentokrát hluboce vydechnu. Snažím se co nejvíc uklidnit svůj dech. Jinak totiž vím, co by přišlo. „Mám ti to položit na stůl nebo to budeš jíst teď...?" Ozve se Benův hlas od dveří. Ani jsem ho neslyšela přicházet. Místo odpovědi se znovu z hluboka nadechnu. Uklidnit se je pro mě teď důležitější. Slyším, že talíř pokládá na můj noční stolek a těch pár kroků ke mně dochází. Jemně mě chytá za obě ruce. „Nemačkej si to... praskne ti to..." zašeptá. Pomalu mi ruce od sebe odtáhne a já se od polštáře odtáhnu. Pomalu pootevřu oči. Dívám se do země. „Já to nezvládnu..." zavzlykám zoufale. „Zvládneš to, vím, ž-" „Už bez něj další den nevydržím," podívám se Benovi zoufale do očí. „Neměli jsme odcházet..." zlomí se mi hlas. „Nikde tam nebyl, Reo... kdybys zůstala další minutu, nic by z tebe nezbylo..." „A co Tomasso? Z něj taky už nic nezbylo?" Zavzlykám zničeně. „Jak můžeš mluvit tak jistě, že tam nebyl? Kde jinde by byl ve tři ráno než doma, Bene? Tys tam nebyl..." vyčtu mu. „Ne, ale chlapi to tam prohledali a-" „Tak se mýlí." Řeknu jistě. Hlasitě si povzdechne a krátce sklopí pohled. „Kdyby se mýlili, byl by mrtvý... ale oni se nemýlí." „Jak to tak můžeš sebejistě říct? Ten dům hořel. Celej se třásl v základech, lítaly věci, padaly... jak můžeš tak jistě říct, že prohledali všechno...?!" „Protože to byli Leovi chlapi. A každej z nich tam byl ochotnej zemřít pro to, abyste s Tomassem byli v bezpečí... kdyby tam byl, šli by pro něj i do ohně."Nad jeho slovy však zavrtím odmítavě hlavou. Tohle by totiž znamenalo, že tam venku Tomasso stále je. Sám, vystrašenej malej kluk. Uprostřed bitevního pole mezi požáry, kulkami a bombami. Kdyby tam byl, nepřežil by ani na vteřinku. A při tom pomyšlení se potáhnu za vlasy. „Reo..." zašeptá a dotkne se mého ramene, jeho ruku však hned prudce odstrčím. „Nesahej na mě..." štěknu tiše. Světla v místnosti několikrát zablikají. Elektřina v zemi zřejmě znovu kolísá. „Zblázním se tady..." zakňučím zoufale a porozhlédnu se po místnosti. „Potřebuju na vzduch..." špitnu. „Na to si ještě všichni chvíli počkáme..." řekne Ben upřímně. Slzy si rychle setřu, i když vím, že se tam za chvíli objeví nové. „Kde jsi byl...? Že jsi tak zpocený..." „Byl jsem si zahrát s Leem tenis..." „Tenis...? V bunkru...?" Podívám se na něj překvapeně. Mírně se pousměje. „Kaluovi jsou připraveni na všechno," mrkne na mě. „Ty nemáš strach?" Špitnu. „Mám," odpoví hned. „Všichni máme... máme tam venku rodiny, se kterými nejsme v kontaktu... všichni se o ně bojíme..." „Takže doopravdy někoho máš?" Zeptám se. Slzy mi na tvářích pomalu začínají usychat. Ben jen pomalu přikývne. „Za měsíc jsme se měli brát..." uhýbá pohledem a strčí si ruce do kapes. Jeho výraz ve tváři se rázem změní. Je najednou tak moc utrápený. „Máš ji rád...?" Zeptám se tiše. Hned přikývne a znovu se na mě podívá. Smutně se pousměju a sklopím pohled. „Přeju ti to... po tom, čím sis prošel..." „Díky..." zašeptá. Náladu mu to ale nezvedne. Na dveře se ozve klepání a on od mé postele hned odstoupí. „Vystydne ti to," řekne a zamíří hned ke dveřím, ve kterých se objeví Leo. Ben kolem něj prochází aniž by se na něj podíval. Leo se za ním mírně ohlédne. „Běž pryč," šeptnu a hned odvrátím zrak. „Sam ti posílá džus," řekne však a bůh ví proč za sebou zavírá. Pomalu zvednu pohled. Dojde klidným krokem k mému stolku a položí na něj sklenici plnou džusu. Z hluboka se nadechnu. „Co se mezi váma stalo?" Zeptá se se zájmem a strčí si ruce do kapes stejným způsobem jako před chvílí Ben. Mírně se nad tím pozastavím. Byli si vždycky tak podobní svými návyky nebo jsem to jen přehlížela? „Nic..." odpovím jen. „Prý ti udělal snídani... " ušklíbne se. Mírně pokrčím rameny. „A?" Podívám se mu do očí. „A?" Uchechtne se. „Samuel. Udělal něco pro tebe. Pořád ti to nedochází...?" Povytáhne obočí. Nad tím jen znovu pokrčím rameny. Natáhnu se pro talíř a položím ho vedle sebe. Opatrně si vytáhnu nohu na postel a opřu se zády o polštáře. Beru si talíř do ruky a dám se do jídla. „Jak ti... jinak je?" Zeptá se. Znovu k němu zvedám pohled a ukousnu si trochu z opečené bagety. Tiše jen žvýkám. Opravdu si myslí, že můžu odpovědět, že se mi je fajn? Že to jde? Nebo že to je dokonce dobrý?
Tiše si povzdechne a sedne si na kraj mojí postele. Sklopí pohled ke svým rukám. „Jak dlouho mě ještě budeš ignorovat?" Zeptá se a znovu se na mě podívá. „Jak dlouho se budeš tvářit, že je všechno v pohodě?" Zašeptám nazpátek v odpověď. To jídlo je fakt dobré. Trochu mě zajímá, co všechno tam vlastně Samuel dal. Jak to dělal. Zelenina je mírně pikantní. Šťavnatá. Výborná. „Snažím se jen držet hlavu vzhůru..." „A má to vůbec smysl...?" Zašeptám směrem ke svému talíři. „Jasně, že má... vždycky to má smysl..." snaží se mluvit povzbudivě, já se nad jeho slovy ale jen uchechtnu. „Pro tebe... možná... máš v životě větší štěstí..." „To bych neřekl," ušklíbne se a znovu sklopí pohled. „Už se ti podařilo spojit se s manželkou?" Zeptám se. „Cože?" „Zaslechla jsem tě... včera na chodbě... to řešit..." vykoktám pomalu. Dojím poslední sousta a odložím talíř zpátky na noční stolek. Porce do mě spadla ani nevím jak. Zhltla jsem to až moc rychle. A to porce nebyla nijak malá. „A cos dělala na chodbě?" Povytáhne mírně naštvaně obočí. „Nudím se tu..." „Před pár dny jsi prodělala operaci, Reo," řekne přísně. „Kolene..." „To je jedno čeho. Nejsi na tom fyzicky tak dobře, aby ses tu toulala..." „O tom ty nerozhoduješ," šeptnu a podívám se mu do očí. Z hluboka se nadechne a snaží se uklidnit. „Viděla ses v zrcadle?" Vydechne očividně naštvaný. Tiše ho sleduju. „Tak viděla?" Zvýší mírně hlas. „Jo," odseknu a tentokrát pohledem uhýbám. Moc dobře vím, jak vypadám. Na obličeji mám tři řezné rány. Na dvě stačily dva stehy, na jednu tři. Uprostřed nosu se mi táhne modřina. Ret mám rozseklý. Nad pravým obočím krvavou odřeninu, stejně tak na bradě. Spálenou kůži. Ruce vypadají obdobně. Plné modřin, odřenin a šrámů. Na levém předloktí mám obvázanou velkou ránu. Sama nevím, z čeho rána je. Na žebrech mám velkou fialovou modřinu táhnoucí se od podpaží až k téměř mému ošklivě dodřenému boku. Levé koleno je dodřené do krve. A pravé mám po operaci v ortéze. Když si vzpomenu, jak moc mi koleno nepřirozeně vybočovalo proti směru, kterým se má standardně ubíhat, divím se, že ta noha vůbec drží pospolu. Když to shrnu, vypadám, jak kdybych prošla kombajnem. Nevím, co z toho se mi přihodilo u mě v domě a co z toho byl následek nehody. Jen vím, že to koleno bylo v prdeli už tam, pod tím schodištěm. „Měla jsi štěstí..." „Co je to za štěstí, když Tomasso tady se mnou není?" Vyčtu mu a podívám se mu skrz slzy do očí. „Usínala jsem klidná, s vědomím, že... že můj syn... klidně spí u sebe v postýlce..." hlas se mi výrazně zachvěje. „A probudila jsem se do pekla, ve kterém nebyl... jak jsem mohla mít štěstí...?" „Najdu ho," slíbí mi. „To mi říkáš furt... a stejně za mnou pokaždé přijdeš, ale nemáš žádnou novou zprávu..." vzlyknu nešťastně. „Tak proč za mnou chodíš? Když nedokážeš splnit ani to, co jsi slíbil...?" „Až se budu moct dostat nahoru... slibuju, že ti ho do dvaceti čtyř hodin najdu..." řekne vážně. Ironicky několikrát přikývnu. „Půjdeš se hrabat v popelu a hledat dětské tělo...?" Vzlyknu. Dívám se mu přímo do očí. „V tom domě nebyl," řekne upřímně. „Jak to můžeš vědět?" Vzlyknu. „Vím to." „Ne... jen si to přeješ," zavrtím hlavou. Zavřu pevně oči a kousnu se do rtu. Snažím se znovu zklidnit svůj dech. Moc se to ale nedaří a tak oči na chvíli pootevřu. Oči však otvírám do tmy. Elektřina vypadla. Slyším, jak dobíhá vzduchotechnika. Všechno se zastaví. Zvedám pohled k místu, kde ještě před chvílí seděl Leo, teď se ale dívám jen do tmy. Nevidím ho. „Co se děje?" Zeptám se se strachem v hlase. Leo rozsvítí svůj telefon a chytne mě povzbudivě za ruku. „Za chvilku to zase naskočí..." řekne a hned sklopí hlavu k telefonu. Jednou rukou do něj začne zběsile něco psát. Nevypadá tak klidně, jako zní. Za dveřmi se ozvou hlasy. Kroky. Dohady. „Jseš si tím jistej?" Pozvednu obočí. Z hluboka se nadechnu a prohrábnu si vlasy. Na dveře se ozve klepání, nikdo však nečeká na odpověď. Samuel hned vtrhne dovnitř. „Aulelio... můžeš?" Zeptá se mrzutě mezi dveřmi a hned zase odchází. Leo se rychle zvedá. „Počkej... to mě tady necháš po tmě?" „Nemáš mobil?" Opáčí. Nad tím se uchechtnu. „Jo... někde pod troskami mého domu, díky za radu," ušklíbnu se. Leo si promne mrzutě oči a z kapsy vytáhne druhý telefon. Rozsvítí mi svítilnu a hodí mi ho. Tak tak ho chytnu. „Nelez do něj," rozkáže a hned míří pryč. Než mu stíhám cokoliv odseknout, není tu. Povzdechnu si. Zase jsem sama. Pomalu sklopím k telefonu pohled. Hned se na mě rozsvítí jeho obrazovka. Otočím si ho tak, aby byla tapeta ke mně a mohla si ji v klidu prohlédnout. Hned to místo poznávám. Je to u našich na zahradě. Ve Washingtonu. Na černé obloze je vidět spousta hvězd. A já tam stojím, opodál a sleduju je. Tisknu si k sobě kardigan, vlasy mám rozcuchané a padají mi neposlušně na ramena. Tu noc byla hrozná zima, ale já i tak musela stát venku a užívat si ten pocit domova. Toho jiného světa. Zahrádky, na které roste zelenina. Na které jsem musela tolikrát dřít a nesnášela to. Na které mě tolikrát bráchové honili a šikanovali. A mně to teď zpětně chybí. Nesnášela jsem to. Ale teď zpětně vím, že jsem to milovala.
Telefon rychle zamknu, abych se na fotku nedívala. I když jsem na ní zády a jen jako černá silueta, která nejde rozeznat, vyvolává ve mně fotka spoustu vzpomínek. A otázek. Kdy to Leo vyfotil? A proč? A proč to má i po tolika letech na tapetě? Nejde tam skoro nic vidět. Jen ty hvězdy. Tma. Obrysy máminy zahrádky. A moje maličkost.
Na otevřené dveře se ozve znovu klepání. „Nelezla jsem do něj," řeknu hned otráveně. Ve dveřích stojí zmatený Erick. Ruku má v ortéze, čelo má do krve dodřené. Na nose má krvavý šrám. „Můžu dál...?" Zeptá se, zatímco si svítí před sebou svítilnou z telefonu. Vypadá to tady strašidelně. „Jasně..." řeknu šokovaně. Erick se mírně pousměje a dveře za sebou zavírá. Nechává tak veškeré dohady ostatních za dveřmi. Najednou je tady divné ticho. Erick však za mnou pomalým krokem dochází. Posadí se do křesla, které je opodál. „Řekl jsem si... že se za tebou zastavím... chtěl jsem vidět, jak ti je..." „Bylo i líp..." řeknu upřímně. Chápavě přikývne. „Ale... vypadáš celkem dobře... na poměry toho, čím sis prošla..." „To ty taky... myslela jsem, žes na tom byl hůř..." „Byl... ale Ben umí zázraky..." pousměje se. Pousměju se zpátky. Nevím, co na to říct. Neznám se s ním zas tolik, abych zvládla klábosit. Možná, kdyby byl svět trochu v pořádku, bych zvládla flirtovat. Je fakt pěknej. Svalnatej. Docela mladej. „Nevíš, co tam řeší?" Zeptám se však a mírně kývnu ke dveřím. V tomhle šeru ani nepoznám, jakou barvu mají jeho oči. Jsou tak temné. Skoro až černé. „Vím... ale není na mě, abych ti to řekl..." „No tak... stejně se to dozvím..." žadoním o odpověď. Nad tím se jen ušklíbne. „O důvod víc, proč ti to nemusím říkat..." usměje se. Sklopím pohled a promnu si oči. Ani vlastně nevím, kolik je hodin. Otočím k sobě znovu telefon a podívám se na displej. Deset hodin a dvanáct minut. Dopoledne. A tady je tma jako v pytli. „Trochu mi to připomíná dobu za převratu... doufám, že to tak dlouho trvat nebude," řekne upřímně. A já si při téhle větě uvědomím, že vůbec nechápu, proč tady vůbec je. Proč se se mnou vůbec baví. A ještě o takových věcech. „Jak dlouho tehdy trvaly útoky?" Zeptám se a podívám se na něj. „Takhle silné byly jen pár dní v noci... týden... možná dva... jinak probíhaly hlavně nepokoje, nic příjemného... nepamatuješ si to?" „Nebyla jsem zrovna ve Státě..." „Vlastně... zapomněl jsem, že... jste se schovávali v Itálii..." „Proč jsi sem přišel?" Zeptám se. Trochu mě naštve, že si myslí, že jsem byla s rodinou v Itálii. Takhle naše rodina totiž tehdy nefungovala. A vlastně nefunguje ani teď. „Říkal jsem, že jsem tě chtěl vidět..." „Poslali tě sem, ať mě rozptýlíš a můžou si tam v klidu řešit svoje, že?" Ušklíbnu se. Je mi jasné, proč tady je. „Jen nechápu, že poslali tebe..." šeptnu si pro sebe. I tak to ale zřejmě slyšel. „Co? Myslíš, že tě s tímhle nezastavím v proražení dveří?" Ušklíbne se a pozvedne ruku v ortéze. Odfrknu si. „Nemám v plánu je prorážet..." šeptnu. Z chodby k nám opět dolehnou hlasité hlasy. Hlavně ten Samuelův. Na někoho řve. Ihned dveře probodnu pohledem. Jak já jsem na toho člověka alergická. „Co s tím vůbec máš?" Zeptám se, abych odvedla pozornost od svého vzteku a smutku zároveň. „S čím?" Zeptá se hloupě. „S čím asi... s tou rukou..." podívám se mu do očí. „Jo... no... byla to otevřená zlomenina... když jsem viděl to tvoje trčící koleno do strany, nechtěl jsem tě v tom nechat," mrkne na mě a usměje se. Nad tím se mírně pousměju. Z vedlejška se ozve hlasitá rána a já na posteli mírně poskočím. Vyděšeně se podívám na dveře. Z hluboka se tiše nadechnu a sklopím pohled. „Byl jsem s tebou v Alfě... víš to?" Řekne najednou. „Cože?" Podívám se znovu na něj. Mírně se usměje. „Fakt... pamatuju si, jak jsi tomu frajírkovi hodila jabko do hlavy... to bylo dost cool," usměje se. Nad tím se mírně usměju i já. „No vidíš... na to už jsem úplně zapomněla..." uchechtnu se mírně. „Počkej... kolik ti teda je...? Když jsme tam byli zároveň..." „Je mi třicet. V době, kdy jsi tam nastoupila, jsem už končil..." „Aha..." „Koho jsi měla za instruktora?" „Vasse..." odpovím jen. Mírně se nad těmi vzpomínkami pousměju. Tehdy pro mě byla Alfa konec světa. Byla jsem mladá a myslela jsem, že to jsou ty opravdové problémy. Ale nebyly. Ani zdaleka. „Počkej... ten... teď dělá pro Lea...." Celý se rozzáří. „Já... nevím... nejsme v kontaktu..."„Dělá teď šéfa ochranky... je tady v krytu s náma, třeba na sebe narazíte," mrkne na mě. Mírně se pousměju. „To asi ne..." šeptnu jen a sklopím znovu hlavu k telefonu. Znovu se zadívám na displej. A znovu mi je smutno. Po Tomovi. Telefon mi v ruce začne vyzvánět a já se toho vylekám. Téměř ho upustím. „Co je?" Zeptá se Erick pohotově a zvedá se ze židle. „Nic, jen... Leovi někdo volá..." řeknu a zadívám se na displej. Clara. „Dej mi to, odnesu mu to," natáhne ke mně ruku, já mu telefon však odmítnu dát. „Nebudu tady sama po tmě. Zavolej ho..." „Je to jeho manželka, může to být naléhavé," trvá si na svém. „Tak to abys ho rychle zavolal..." trvám si na svém já. Světlo odmítám dát z ruky. A jeho telefon dvojnásob. Hlavně když mu volá ona. Erick mi telefon prudce vytrhne a naštvaně s ním rychlým krokem odchází pryč. A já zůstávám po tmě. Sama. A dlouho se nikdo nevrací.