andREA

25

„To jsi toho moc nenaspala..." ozve se Tim vedle mě, jakmile pootevřu oči. Pomalu se na něj podívám a pousměju se. „Vypadáš, že jsi na tom podobně," zachraptím rozespale. Tim si promne unaveně oči. „Co jsi tady, tak jsem oko nezamhouřil..." řekne upřímně a nahlas zívne. Vypadá hrozně. Oči má celé červené a unavené, vypadá strhaně. „Tak pojď za mnou..." natáhnu k němu mírně ruku. Tim se pousměje a jemně mě chytne za konečky prstů, zůstává však sedět na židli. Smutně se na něj podívám. Když jsme se viděli naposled, křičeli jsme na sebe. Hádali se. Poslední dobou to mezi námi bylo jako na horské dráze. Celý život, co jsme spolu tady prožili, byl tak krásný. Nehli jsme se od sebe na krok, svěřovali jsme se jeden druhému s každou drobností, s každou intimností. Nic jsme před sebou neskrývali. Byli jsme jak jeden. Mysleli jsme jak jeden, chovali se jak jeden. Dorozumívali jsme se pomocí pohledů. Vycítili jsme, na co ten druhý myslí, co ho trápí. Ale teď je všechno pryč. Alfa mezi nás postavila vysokou zeď. Oba se někdy snažíme ji překonat, většinou však usuzujeme, že je lehčí se s ní naučit žít. A mně se to tak nelíbí. „Co je?" Povytáhne Tim zvídavě obočí. Přisune se ke mně blíž. Uhnu pohledem, neříkám však nic. „No tak..." povzbudí mě. Ani tato slova mi však nestačí. Ale měla by. Byla jsem kousek od toho, abych Tima už nikdy neviděla. A teď mám problém mu říci pravdu? Vždyť pravdu říkám stále. I těm, kteří ji nechtějí slyšet. Tak proč je teď tak těžké mluvit před někým, koho mám tak moc ráda? „Teď se mnou nemluvíš?" Zeptá se znovu. Zatřese mírně s mou rukou. Podívám se mu do očí. Furt však mlčím. Znovu povytáhne obočí. Jeho pohled mi říká zřejmě víc, než by sám chtěl. Něco je jinak. Cítím to. „Taky mě to trápí..." řekne najednou. Asi pochopil, že na slova teď nejsem tak moc odvážná. Stiskne mi jemně ruku. „Už na tebe nechci tlačit, Reo... nechci se s tebou hádat, už nikdy. Jen chci, aby ses mi nebála svěřit... nebála se na mě obrátit, když mě budeš potřebovat..." řekne pomalu. Jeho slova ve mně však nakonec něco přeci jen probudí. Chuť říci alespoň něco. Alespoň trochu mu vyčíst, co mi udělal. Aby si to uvědomil. „Tehdy v Alfě jsem tě potřebovala... a nebyls tam pro mě," přeskočí mi hlas. Timotei se mírně zamračí. Evidentně pátrá v paměti. „Stalo se mi tam něco zlého... a ty ses postavil proti mě. Když jsem tě potřebovala nejvíc, nebyls tam..." řeknu znovu. „O čem mluvíš? Nikdy jsi mi tam nic neřekla..." „Protože jsem ani nestihla říct. Než jsem se z toho vzpamatovala, osočil jsi mě, že jsem děvka..." zachvěje se mi hlas. Nevím, jak jsme se k tomu teď dostali. Ale i po tak dlouhé době je ve mně stále spousta bolesti. Nahrnou se mi slzy do očí. „Jo ty myslíš tohle," uchechtne se Tim a pustí mou ruku. Odtáhne se. „To, kdy jsi mi řekla, že radši ošukáš sto cizích chlapů, než abys byla trapnej panic, kterej si ho nikdy v životě nesmočí?" Povytáhne obočí. „Tak jsem to neřekla," ohradím se a pomalu se posadím do sedu. Nepříjemně mě při tom zapíchá v noze. Mírně se ušklíbnu. „Já taky přímo neřekl, že jsi děvka..." odpoví. Zase jsme se dostali k úplně něčemu jinému, než jsme chtěli. „To už je jedno..." řeknu. Už to asi nechci probírat, i když jsem to teď sama začala. „Co jsi mi tehdy chtěla říct?" Řekne však. „Nic... ty jsi to přece řekl za mě," pousměju se smutně a sklopím pohled. „Jako to, že ses vyspala s tím klukem? Však o tolik snad nejde ne?" Řekne ledabyle. Ono ale jde o hodně. Teď ale na to není ta správná chvíle. Mírně si odkašlu. Zvednu znovu odhodlaně pohled a podívám se na něj. „Táta říkal, že mě máš v něčem zaučit nebo něco...?" Zeptám se zvídavě. Zřejmě nová bezpečnostní opatření a další tátovy výmysly. Vlastně už nejen tátovy. Teď už zřejmě hlavně Timovy. Timotei při mé poznámce rázem zvážní. „Chceš si zkazit den hned tak rovnou, jo?" Zeptá se najednou bez nálady. Zmateně svraštím obočí. „Mám domácí vězení nebo co?" Uchechtnu se mírně. Timotei se však nesměje. Opře se zoufale zády o opěrátko židle. Vážně mě sleduje. „Ty jsi nám řekla, co se dělo tam, když tě unesli... teď ti já musím říct, co se dělo tady," řekne pomalu. Jeho tón se mi vůbec nelíbí. Srdce se mi nervozitou rozbuší. „Co se stalo?" Hlesnu. Tim se z hluboka nadechne. „Bylo nám jasný, že tě nebudou držet v Itálii... než jsme se ale stihli vrátit sem, proběhl kybernetický útok na náš systém, celé to spadlo a my ztratili se vším spojení... Nico nám nabídl pomoc a tak jsme se vrátili do Státu i s ním... s jeho pomocí se nám to podařilo zpátky nahodit, uniklo však několik dat..." „Jakých dat?" Skočím mu do toho. Tohle není vůbec dobrý. „To nevíme... Nebo takhle, já to nevím. Táta mi to nechce říct," řekne naštvaně. Evidentně ho to frustruje. „Nevíme, kdo za tím útokem stojí, ale asi to nebyla zrovna souhra náhod..." „To asi ne," šeptnu. „Každopádně nám po tom začaly chodit výhružné esemesky... že tě zabijí a podobně... začaly i chodit tvoje fotky, jak jsi celá od krve," řekne naštvaně. Zatíná ruce v pěst a sleduje, jak mu bělají klouby. „Začali jsme s nimi vyjednávat o ceně, za kterou tě pustí. S ničím nesouhlasili. Vůbec s ničím, šlo jim totiž jen o jedno..." povzdechne si a promne si zoufale oči. „Kontaktovali mezitím dědu a ten jim učinil nabídku," podívá se mi do očí. „Přenechal jim pozici ve vedení Alfy," zašeptá zoufale. Srdce mi mírně vynechá. Mírně si poposednu. Vytřeštím na něj oči. „C-cože udělal?" Zeptám se šokovaně. Kdo velí Alfě, velí všemu. Proto se mě tehdy ptali, kde je děda. Proto ho hledali. A evidentně ho našli. „Byla to jediná věc, na kterou přistoupili. Jedině díky tomu tě pustili živou... a tak proběhla výměna," šeptne zničeně. „Měli jste mě radši nechat umřít," štěknu naštvaně. „Reo," napomene mě přísně. „Tak nemluv. Nikoho z rodiny bychom nikdy nenechali trpět. Ať už jsme s dědou zažili cokoliv, sama vidíš, že tě má rád. Že si tě váží a udělá pro tebe cokoliv. Nic není víc než rodina," řekne Tim vážně. „Tohle nás zničí, Time. Jestli velí Alfě tak... tak kdo nás potom chrání? Kde budeme žít, vždyť všichni, kteří se o nás starají, jsou z Alfy. Sakra, vždyť celá naše rodina je v Alfě. To nám teď budou diktovat? Vejdou si do baráku hlavními dveřmi kdy se jim zachce?" Řeknu rozčíleně. Přístroj, na který jsem připojená, začne hlasitě pípat. Naštvaně ze sebe všechny hadičky strhnu. Ve stejnou chvíli se rozrazí dveře a do místnosti vbíhají dva lidé. Alex a... zrak mě snad šálí. Prudce se zarazím. Cítím, jak celá zbělám. „Co tady k sakru dělá on?" Probodávám Charlieho Watkinse nenávistně pohledem. Co k sakru dělá Jablíčkář u mě v pokoji? „Reo, kurva, co to děláš?" Napomene mě hned Alex, jakmile se dívá na tu spoušť, co jsem hadičkám způsobila. Já však stále probodávám pohledem Watkinse. Kluka, kvůli kterému se tohle všechno děje. „Watkins, ven," rozkáže Alex přísně. Anglicky. A Charlie ho poslechne. Střetne se se mnou krátce pohledem, rychle však odchází za dveře a zavírá je za sebou. „Co tady dělá?" Vyjedu znovu na Tima. „Reo, uklidni se, jsi vzh-" „Nebudu se uklidňovat, když je tu on!" Zařvu na Alexe. Ten jediný mi rozumí. Tedy snad. „Je to tvůj nový bodyguard," řekne Tim klidně. Mé srdce snad rozběhne maraton. „Můj co?!" Nahrnou se mi slzy znovu do očí. Zavrtím hned prudce hlavou. „Ne. Přelož ho," řeknu rezignovaně. Alex mi jemně položí ruku na rameno a přinutí mě opřít se znovu zády o čelo postele. „To nejde," řekne Tim přísně. Přijde mi, že spíš nechce. „Říkal jsem, že to není dobrý nápad..." řekne Alex tiše. „Ptal se tě někdo na něco, Clarku?" Odpoví Tim nepříjemně. Nevěřícně se na Tima podívám. „Nemůžeš mi dát jako bodyguarda člověka, kterej mi ublížil. Proč nemůže jako bodyguard zůstat Raúl a Alex? Oba je mám ráda a vycházíme spolu dobře," snažím se Tima přesvědčit. Vlastně ani nechápu, co tady Charlie vlastně dělá. Jak se sem dostal? Proč to tak všichni zbytečně komplikují? Timotei se odmlčí. Vytáhne si z kapsy krabičku cigaret a vloží si jednu do úst. „Nech nás, Alexi," řekne Tim s cigaretou v puse a zapálí si ji. „Musím ji znovu napojit na ty př-" „Ne. Ona to zvládne bez nich," rozhodne Tim a dlouze si potáhne. Proč mi tímhle svým chováním tolik připomíná tátu? Tou arogancí. Tou nadřazeností. Tím, jak má pocit, že všichni budou skákat jak on pískne. A oni to fakt dělají. Alex poslušně přikývne, vypne přístroje a odejde z místnosti. Nechápu to. Nic tady nechápu. „Raúl je mrtvý," řekne Tim klidně a podívá se mi do očí. „Zabili ho v Itálii, když si pro tebe šli," znovu ten tón, jak kdyby to pro něj nic neznamenalo. Zavřu pevně oči. Raúl se narodil v Ghettu. Dokázal se jako jeden z mála vypracovat až k nám. Je mrtvý jen kvůli tomu, že dělal svou práci. Promnu si zoufale oči. „Pozici v čele Alfy přebral jeden z Makaiových synů. Děda s ním ještě před předáním stihl vyjednat, že všechny lidi, co dělají pro nás a patří do Alfy, nechají na pokoji. Nesmí je nijak využívat ani jim rozkazovat. A tak si ještě před předáním děda z Alfy stáhl ty nejlepší lidi... a ti teď dělají pro nás," dokončí to Timotei. Já se však nevěřícně uchechtnu. Představa, že Alfu teď řídí Samuel, se mi vůbec nezamlouvá. „To jste tak naivní, že si myslíte, že tu dohodu dodrží?" „Musíme věřit. Nic jiného nám teď nezbyde," řekne Tim přesvědčeně. To má asi pravdu. Víra je to jediné, co nám zůstalo. „A taky jsme přišli o Camellii," řekne nakonec. Znovu se na něj významně podívám. Postupně si začínám uvědomovat, v jak velkém průšvihu vlastně jsme. Jak moc strategické vlastně bylo mě unést. Vyhráli tu bitvu ještě dřív, než nám to stihlo dojít. „Jak?" Zeptám se. „Obsadili ji, když jsme tě našli... rozptýlili nás tebou a mezitím provedli další zásah..." řekne. Nejspíš si to všechno klade za vinu. „Není to tvoje vina... nic z toho. Víš to, že jo?" Ujistím se. Tim si však místo odpovědi dlouze potáhne z cigarety. Povzdechnu si. „Vím, že byla chyba to, že jsi byla v kontaktu s Kaluou... že ses s ním setkala... " řekne a pomalu se mi podívá do očí. „Přišli jsme o všechno... trajekty a byznys naštěstí funguje, máme ještě Rosu a Violu, přišli jsme ale o nejvýdělečnější podnik a kontrolu nad vším... bůh ví, co za data získali... už nemůžeme nic. Už si nemůžeme jen tak bezstarostně chodit kolem..." zvedne se pomalu ze židle a popojde k prosklené stěně. Zadívá se ven. Prohrábnu si zoufale vlasy. „Myslíš, že se s tím dá ještě něco dělat...?" Zeptám se hloupě. Možná je to zoufalá otázka, ve které volám po naději. Marně doufám, že mi Tim alespoň nějakou dá. Dlouze si potáhne z cigarety a zavrtí hlavou. „Ne..." vydechne zoufale. Znovu si rychle potáhne. „Alfu jsme si drželi víc jak padesát let, to dávalo naší rodině moc... Kalua neměl nic a teď postupně ovládá všechno. Nemyslím si, že to dokážeme zvrátit," řekne a típne cigaretu o popelník na stole. Opřu si hlavu zoufale o zeď. Pomalu ke mně dojde a sklopí pohled k mé obvázané ruce. Pohladí mě jemně po hřbetu ruky. „Dědovi se podařilo stáhnout ty nejlepší z Alfy na naši stranu. Je mezi nimi i tvůj tým..." řekne pomalu a podívá se mi poklidně do očí. „Já nemám žádný tým," řeknu podrážděně. Vím však, co tím myslí. „Asi chápeš, že jsme museli zavést nové bezpečnostní postupy," sedne si vedle mě na postel. Dělá mi dobře, když je mi zase tak moc nablízku. Hřeje mě to na srdci. „A tím, že tady Raúl už není..." krátce se odmlčí. Uhýbám pohledem. Moc dobře jsem ho neznala, ale i tak to bolí. Moc. Umřel přeci jen kvůli mně. „Bude s tebou vždy přítomen jeden z tvých bodyguardů... buď Charlie Watkins nebo Evans Vass. Ten tě má na starost a o všechno, co se tě bude týkat, se bude starat on..." řekne povzbudivě. Já však nadšená nejsem. Pohlédnu mu znovu do očí. Co Alex? Vzal mi i Alexe? Udělal to proto, že ví, co k němu cítím? „Dej Charlieho pryč, prosím..." řeknu tiše, přesto tak zoufale. Mám teď svěřit svůj život do rukou klukovi, který mě znásilnil. Jak můžu být klidná? „Dej mi místo něj Alexe..." zkusím to. Tim však hned rozhodně zavrtí hlavou. „Alex je potřeba jinde. Charlieho si vybral sám Vass, prý je jeden z nejlepších. Nechci tě svěřit někomu, komu nevěřím. A těm dvoum věřím." Vypadá, že je o tom přesvědčený. Jak mu to jen naznačit? Jak mu říci, že s Charliem opravdu v jedné místnosti nebudu? Sama už vůbec ne. „Neboj se... budete vycházet dobře," řekne povzbudivě. Já tomu však nevěřím. Vím, že tohle nemůže fungovat. „Šla bych si zaběhat," šeptnu místo toho a pohlédnu z okna ven. Běh by mi teď pomohl si utřídit myšlenky. Všechno v hlavě vyškatulkovat a nějak pobrat. Přijmout prohranou bitvu. Přijmout prohranou celou válku. Timotei se mírně usměje. „Za chvilku si budeš pobíhat jako dřív," povzbudí mě. Vstane z postele a popojde ke dveřím. Zřejmě má už jiné povinnosti, než trávit čas se svou sestrou. Tim se na mě mírně usměje. „Kdybys cokoliv potřebovala... stačí mi napsat," mrkne na mě a otevře dveře. „Nemám svůj mo-" „Nechal jsem ti nový na stolku, ať se tu nenudíš," věnuje mi poslední pohled a z místnosti odchází. Dveře však nezavírá, nechává je pootevřené. Téměř ihned se na ně ozve klepání. Mírně se pootevřou a skrz škvíru ve dveřích zahlédnu Nica. Střetneme se pohledem. Hned se na mě zářivě usměje. Ihned vchází do místnosti a zavírá je za sebou. „Zaslechl jsem, že je tady nějaká dočasná expozice... všichni sem teď tak chodí..." ušklíbne se a dojde ke mně. Nevěřícně se uchechtnu nad jeho vtipem a podívám se mu vděčně do očí. Skoro jako by to měl na minutu přesně s Timem domluvený. Jak kdyby věděl, kdy bude odcházet. „Zklamu vás, pane... expozice je dočasně v opravě," usměju se mírně. Nico se posadí vedle mě na postel a ihned mě obejme. Jemně. Pevně. Vřele a upřímně. I tak mě to přeci jen překvapí. Neptá se na žádnou z těch trapných otázek jak ti předtím. Jak ti je? Jak se cítíš? Bolí tě něco? Ne. Nico ví, co potřebuju nejvíc. A tak ho objímám nazpátek. Bez hloupých řečí. „To se ti ty šaty tak moc nelíbily, žes je hned musela zničit?" Vyčte mi ze srandy. Pomalu se odtáhne a podívá se mi do očí. Pousměju se. „Byly od tebe. Musela jsem přece zahladit důkazy," mrknu na něj. Hlasitě se zasměje. „Být tady teď má máma, roztrhala by tě na kusy..." „Škoda, že tady není, docela mi chybí," odpovím ironicky. Nico se mi podívá pobaveně do očí. Sjede mě pomalu pohledem. „Nechceš na vzduch?" Zeptá se a najednou se postaví. Popojde k prosklené stěně a otevře dveře na mou terasu. „Dneska je pěkně... a krabička camelek ti určitě pomůže utřídit ten bordel, co máš teď v hlavě," otočí se na mě s nabídkou. Moc lákavou nabídkou. „Jsem teď invalida," řeknu. Nico to však vezme jakou můj souhlas. Popojde ke mně a opatrně mě vezme do náručí. I s peřinou. Zasměju se. „Bacha na tu nohu, prosím," řeknu však stále pobaveně. Přidržuji si přitom peřinu k tělu. „Kdyby mi řekli, že je ve Státě tak krásně..." řekne a vyjde se mnou na terasu, která nám otevře pohled do přírody. „Tak co? Opustil bys Itálii?" Popíchnu ho. „Tomu nevěřím. Miluješ to tam. Brečel bys hned první týden." „Asi máš pravdu... a chybí mi tady Deliveroo," postěžuje si. Pomalu mě položí na lehátko a velice důkladně mi zastrčí každý coul peřiny pode mě. Mírně se tomu zasměju. „Kdyby ti byla zima, tak mi řekni," posadí se hned vedle mě tak blízko, že se navzájem dotýkáme. Vydechnu úlevou a opřu si hlavu o lehátko. Podívám se na nebe. „Co?" Usměje se. „Nevěřil bys, jak je uklidňující vidět nebe..." šeptnu si pro sebe jak nějaký psychopat. Nico se pomalu podívá nad sebe. Po chvíli však odvrátí pohled jinam. Sahá do kapsy pro krabičku cigaret. „Adelaide by ti hned převyprávěla všechny měsíce, planety, hvězdy, souhvězdí, hvězdokupy nedokupy a já nevím co všechno..." řekne tiše. Tím si získá mou pozornost. „Má ráda vesmír?" Usměju se na něj. Nico z krabičky vytáhne dvě cigarety a zapalovač. „Říkáš to, jak kdyby to byla nějaká výhra. Ty o tom nemusíš poslouchat každej den pořád dokola..." řekne a vloží mi pomalu cigaretu do úst. Podívám se mu do očí, jeho pohled však směřuje k mým rtům. Raději ani nechci vědět na co myslí. Po chvíli mi však cigaretu zapálí. Uhýbá raději pohledem. „Nechápu, po kom je tak chytrá," řekne a sám si zapálí. Dlouze si z cigarety potáhnu. Vychutnávám si ten pocit kouře v mých plících, nenechám tím však uhasnout naši konverzaci. I když ta cigareta byla po takové době opravdu potřeba. „Její bratr je taky docela chytrolín. A vejtaha. Asi to budou mít v rodě," pokrčím rameny a vydechnu kouř. „Hej," probodne mě pohledem, sám se však usmívá. „Proč jsi mi neřekl, že jsi studoval medicínu?" Podívám se mu do očí. Vezme si zapálenou cigaretu z úst, aniž by si potáhl. Podívá se na ni. „Slyšelas to?" „I když krvácím, tak hluchá nejsem..." odpovím. Stále ho sleduji. A on zase na oplátku stále sleduje svou cigaretu. „Proč jsi skončil?" Zeptám se. Nico si přeci jen konečně potáhne. Dlouze. Jak kdyby nechtěl odpovídat. „Měl jsem tahák u zkoušky," řekne nakonec a znovu se na mě podívá. Povytáhnu obočí a zasměju se. „To je všechno? Kvůli tomu tě vyhodili?" „Nevyhodili. Skončil jsem sám," řekne. „Podvádím ve všem už od malička, ale tohle bylo jiný... nedokázal jsem tam prostě znovu přijít a podívat se ostatním do očí. Tak jsem skončil." Řekne prostě. Nevěřícně na něj hledím. Zapomenu si znovu potáhnout. Opravdu někdo všechno zahodí jen kvůli pocitu viny? „Stejně bych byl mizernej lékař," řekne a znovu si potáhne. „Proč myslíš?" Tentokrát si potáhnu i já. „Může být chlap v naší rodině poctivej lékař? Jak bych to asi dělal? Jak bych mohl někoho postřelit a nechat ho tam vykrvácet? To dobrý lékař nedělá..." „Lékař v první řadě hlavně nestřílí lidi..." dodám tiše. Nico přikývne. „Právě. Proto jsem se rozhodl, že medicínu přenechám sestře," ušklíbne se. „Adi? Neříkal jsi teď, že ji zajímá vesmír?" „Je jí deset... za chvilku to budou dinosauři, pak zvířátka a nakonec skončí u anatomie, uvidíš," mrkne na mě. Tiše se nad tím zasměju. Nico se opře zády o lehátko a opatrně mě obejme kolem ramen. Přitáhne si mě k sobě blíž. Jemně si opřu hlavu o jeho rameno, potáhnu si z cigarety a nechávám čas volně plynout.