andREA

71

Vyčerpaně hledím do stropu. Celá se chvěju. Myšlenky mi pořád zabíhají k Tommovi a k tomu, jak je mu špatně. K tomu, jak musím sehnat léky. Setřu si rychle slzy z tváře a podívám se na svou novou dlahu. Sahá mi až do půlky prstů. Až po loket. Cítím, jak mi zápěstí i rána stále pulzují bolestí. Nakonec mě s rukou vzali na menší zákrok. Nevím, jestli bych tomu říkala operace. Byla jsem celou dobu vzhůru. Lékař mi to až moc detailně celou dobu popisoval. A mě z toho bylo jen do breku. Zápěstí jsem si při pádu vykloubila a přetrhla si tak několik vazů. Střep napáchal další škody. Další vazy mírně nařízl. Nejméně dva měsíce se budu dostávat jen z tohoto zákroku. Další měsíce mi bude trvat, než se mi vrátí správná pohyblivost ruky. A mě se z toho hrnou opět slzy do očí. Připadám si jak před několika lety, když mi řekli, že už možná nebudu chodit. Že už možná nikdy nepoběžím. Že ta funkčnost nohy už nikdy nebude normální. A měli pravdu. Není normální. Do dneška to bolí, hlavně v momentech, kdy sebe samu ženu za své limity. Ve chvílích, kdy běžím i přes to, že to moc nejde. Ale dostala jsem se z toho. Tehdy jsem byla nezávislá a nevadilo mi pár měsíců života promarnit léčbou. Teď si ale nemůžu dovolit ani den. Vyhodí mě. Okamžitě. Nikdo nikde nebude chtít holku se synem na krku a s velkou ošklivou dlahou na ruce. Holku, která má tělo plné jizev a má použitelnou jednu ruku. Znovu si stírám slzy do rukávu mikiny, kterou mi dali. Je už mírně na boku nasáklá krví. Ale ne zas tolik. Jen malý kousek. Ta rána na boku a na hlavě totiž prý není tak hrozná. Chce to jen pár stehů. A prý to ani nebyl otřes mozku. Já se ale cítím otřesená dost.
Na dveře se ozývá klepání, zrovna když si mnu nervózně rty a další slzy mi stékají po tvářích. Určitě jsou ale tady zvyklí i na horší případy. Dveře se otvírají a do místnosti vchází mladý pohledný doktor v mých letech. Jakmile se na mě otočí, zarazí se. Zřejmě mu neřekli, že tady sedím já. A mě vůbec nedošlo, že by tady Benjamin mohl být. „Reo...?" Zeptá se, jakoby měl mít halucinace. Rychle si setřu slzy rukávem mikiny a uhýbám pohledem. „Bože, jsi... jsi v pořádku? Co tady děláš?" Ptá se hloupě a rychle ke mně přistoupí. Odloží rychle nějakou složku na stůl. Podívám se mu pomalu do očí. „Ahoj..." zašeptám. Vypadá šokovaně. Jak kdyby mě nepoznával, jak kdyby nevěřil, že to jsem já. „Ahoj," pousměje se, jeho úsměv ale hned zase překvapením opadne. Uhýbá pohledem, rychle se na něco podívá do složky a poté se podívá zpátky na mě. „Já..." začne, nakonec si ale odkašle. „Promiň, nečekal jsem tě tu..." podívá se mi do očí. Pomalu přikývnu. Nezastihl mě ve zvlášť výřečné náladě. „Ruka dobrý...?" Zeptá se. „Připadá ti to snad jako dobrý?" Opáčím šeptem. Uhne zase pohledem. Zase ke složce. „Dělal to nejlepší chirurg tady... bude to dobrý," podívá se mi do očí. „Když to říkáš..." šeptnu. Tiše si povzdechne a pomalu ke mně o další dva kroky přistoupí. „Můžu?" Kývne k mému boku. Pomalu přikývnu. Zdravou rukou si rozepnu mikinu. Ruka v dlaze mi z ní trčela spodem, takže se mi mikina ihned zhoupne k levému rameni. „Ukaž, pomůžu ti..." řekne a opatrně mi mikinu sundá. Zastaví se krátce na pár stezích, co mám na dlani. „Tohle není ze dneška..." řekne jen. A já v potvrzení zavrtím hlavou. „Mám se ptát, kde jsi k tomuhle všemu přišla?" Zeptá se, zatímco mikinu odkládá stranou. „V práci..." odpovím jen. Povytáhne mírně obočí. „Pracuješ tady?" Zeptá se překvapeně a vyhrne mi mírně triko. „Žiju tady," řeknu, ani nevím proč. Vzápětí si však všímám jeho zkoumavého pohledu, který se nezastavil na mém zaraženém střepu v boku, ale na jizvě po císařském řezu. Položím si na ni hned ruku. „Můžeš to už prosím vytáhnout?" Zeptám se. Vypadá ještě víc rozrušený než před chvílí. A já si uvědomím, že byl vlastně jedním z těch, kdo mi tvrdil, že nikdy nebudu mít děti. Kvůli jeho bratrovi. O to větší zázrak můj Tommas je. „Promiň. Jen mám teď v hlavě spoustu otázek," řekne prostě a začne se hned věnovat střepu v mém boku. Opřu si hlavu o stěnu za mnou a odvrátím pohled. Nechci vidět, co tam zrovna dělá. „Au," vykviknu mírně, jakmile cítím, že mi střep vytáhne. Na ráně mi přidržuje ruku s nějakým polštářkem. A zatraceně to štípe. „To nejhorší máš už za sebou," řekne klidně. Jak teď může být tak klidný, to fakt nechápu. Pevně zavřu oči a kousnu se do rtu. Silně. Možná doufám, že tím se mi všechno vypaří z hlavy a najednou budou veškeré problémy pryč. „Jak dlouho jsi zpátky ve Státě?" Ptá se. Zřejmě hlavně proto, aby nestála řeč. Ale asi i proto, že je zvědavý. „Nevím... asi šest let," řeknu první odhad, co mě napadne. Ve skutečnosti to ale asi bude o trochu víc. „Šest let?" Řekne překvapeně. „Čekal jsem odpověď v řádech týdnů, maximálně měsíců," odpoví upřímně. Na to však mlčím. Nechci se o tom bavit. Nechci probírat nic. A on si toho všímá. Možná proto se na chvíli v práci zastaví, odtáhne se a podívá se mi do očí. Pomalu polknu. Jsem unavená. Tak moc. Ale ta bolest, ten šok z toho, co se mi stalo a myšlenky na Toma mě stále probouzí. „Můžeš to už prosím dodělat? Chci už domů..." zašeptám otráveně. Nad tím povytáhne obočí. „V tomhle stavu chceš jít domů?" Zeptá se udiveně. „Fajn. Jdu rovnou," seskočím naštvaně z lehátka a naštvaným krokem se vydávám ke dveřím. Nikdo nemá právo mě tu držet. Nechtěla jsem sem. A ránu na hlavě mi dokáže ošetřit i Lila. „Reo," zvolá za mnou varovně a postaví se. Já však již otvírám dveře a do někoho prudce narážím. Silné ruce mě šokovaně chytají za paže a já hned vím, kdo přede mnou stojí. „Kam jdeš?" Ptá se Leo hned a zatlačí mě zpátky do místnosti. Probodnu ho hned pohledem. „Pusť mě," štěknu nepříjemně. „Jsi po operaci, nikam nepůjdeš," odpoví mírně nepříjemně i on. Hned se mi podívá na nezašitou ránu na hlavě. „Nech mě projít, jdu domů," chci se kolem něj protáhnout. Znovu mě chytá za paže a znovu mě postrčí zpátky do místnosti. „Takhle nikam nepůjdeš..." zopakuje. „Nemůžeš mě tady držet. Nechtěla jsem sem," štěknu naštvaně. Podívá se mi důrazně do očí. Pomalu si sundává sako a odhodí ho naštvaně na jedno z lehátek. „Můžu to dokončit? Taky v této atmosféře nechci být," ozve se Ben najednou. Nahrnou se mi slzy do očí. Mám chuť to tady všechno rozmlátit. Vytrhat si vlasy, proskočit oknem, narazit hlavou do zdi. Cokoliv, jen ne být s těma dvouma v jedné místnosti. Cítím, jak mi stéká slza po tváři. Už si ji neutírám. Už je mi to všechno jedno. „Prosím..." zašeptám zoufale a podívám se Leovi do očí. Jen krátce. Potom totiž propuknu v hysterický pláč a proto se raději otáčím. Čupnu si a stydlivě si schovávám tvář do dlaně. Snažím se vzlykat tiše, v tom tichu se můj nářek od stěn ale odráží a rezonuje více a více. Potáhnu se zoufale za vlasy a a pevně zavřu oči. Chvěji se tak, že se sotva držím na nohách. Zaslechnu kroky přes celou místnost. „Reo," čupne si ke mně Leo a jemně se mě dotkne. Prudce se odtáhnu, rychle se postavím a o několik kroků odstoupím. Ben zrovna odchází a nechává mě tady s ním samotnou. „Nech mě bejt," štěknu na něj nenávistně. On ke mně ale přistoupí a silně mě vtáhne do náruče. Chci se odtáhnout, on mě však pevně objímá. „Pusť mě," rozbrečím se ještě víc. On mě ale nepouští. Pohladí mě jemně po vlasech a položí si bradu na mou hlavu. „Nech mě," vzlyknu zoufale, zdravou rukou si ho však za košili přitáhnu co nejvíc k sobě. Hlavu mám opřenou o jeho hruď. Vnímám každý jeho dotek. Každý jeho nádech. Jeho rychle tlukoucí srdce. Až mám pocit, že se mi to zdá. Že jsem až moc odtržená od reality.
Znovu mě pohladí po vlasech. Nic neříká. Jen tady prostě je. A ví, že tohle je pro mě to nejvíc, co mi může dát. „Zavezu tě kam budeš chtít... když se necháš ošetřit," zašeptá klidně a mírně se odtáhne. Hned ho pouštím a o několik kroků odstoupím. Košili má v místě, kde jsem se o jeho hruď opírala hlavou, od krve. Lepí se mu na tělo. Znovu zavírám oči. Najednou začínám litovat, že mě vůbec objal. Zřejmě mě chtěl uklidnit. Uvnitř mě ale právě teď začíná harmonická úzkost z toho, co jsem kdysi měla a teď už nemám. Koho jsem měla. A koho mají ostatní. Koho jsem milovala a koho teď nesnáším. „Reo..." „Nemluv na mě," probodnu ho hned uslzenýma očima. Dojdu zpátky k lůžku a posadím se na něj. „Myslím ale... že bychom si měli promluvit," řekne znovu. Já ale zavrtím hlavou. „Změní to něco?" Povytáhnu obočí. On sám ví, že nezmění. Proto možná mlčí o něco déle. Nakonec se stejně ale zeptá. „Proč jsi tady? Jak dlouho?" „Vážně? To sis o mně za ty roky vážně nic nezjišťoval? To jsem ti byla asi opravdu hodně ukradená..." zašeptám. „Nebyla jsi mi ukradená," namítne hned. Já však nad tím zavrtím hlavou. „Zavolej Bena. Chci už domů," promnu si unaveně oči. On ale nevypadá, že by ho chtěl volat. „Poslouchej mě, prosím..." popojde ke mně pár kroků. I tak se ode mě ale zastaví několik metrů daleko. „Nemůžeš tady být," řekne jen. Nad tím se mírně uchechtnu. „Nestarej se do mého života, Leonarde. Nic o mně nevíš. Svou cestu sis vybral, tak mě nech kráčet tu svou," podívám se mu nenávistně do očí. Uvnitř to totiž tak moc bolí. Vidět ho. Mluvit s ním. Vdechovat jeho vůni a vybavovat si jeho doteky. Naše vzpomínky. „A jsi s tím životem spokojená?" Vyjede mírně. Jak kdyby se ho dotklo, že s ním chci mluvit co nejméně. „Děláš blbou servírku v jedné z nejhorších čtvrtí. Pitomou chůvu. Co to je za život?" Štěkne. Nad tím překvapeně povytáhnu obočí. „Co prosím? Chůvu?" Vykulím mírně oči. Rána ve vlasech mě mírně zatahá, já ale nemůžu skrývat mé překvapení. „Jakou zas chůvu do hajzlu?" Vyjedu už naštvaně. „Ten kluk? Se kterým jsi byla u mého auta?" Naznačí mi. Je naštvaný. Už zase. A já už taky. „To byl můj syn, Leonarde," procedím naštvaně skrz zuby. Probodávám ho pohledem. Má slova ho ale zasahují mnohem víc než můj tón hlasu a mé pohledy. Jeho výraz totiž povadne. Zlost vystřídá zmatenost a zklamání. „Syn...?" Hlesne. „Copak sis myslel, že jsi byl za ty roky jediný, kdo se zařídil? Kdo má nějakou rodinu?" Pokroutím nechápavě hlavou. „Vždyť... ty nemůžeš mít děti," namítne hned. Uchechtnu se. „Jo... to mi gynekolog u porodu tvrdil taky," šeptnu jen a odvrátím pohled. Tommaso byl a je tím největším zázrakem v mém životě. A vždycky bude. A možná díky tomu, že na to Leo poukázal, si vzpomínám, že právě Tommaso doma trpí v teplotách. Bez léků. A já jsem ve středisku, kde jich mají určitě dostatek. „Podívej, já fakt nemám na tyhle hloupé řeči čas... někdo na mě doma čeká," řeknu vážně. V jeho očích zahlédnu záblesk. Podivný záblesk. „Potřebovala bych léky proti horečce. Jestli ti na mě kdy záleželo, dáš mi je a dáš mě i mé rodině už pokoj..." podívám se mu do očí. „Co to povídáš?" Ptá se zmateně. Zoufale si povzdechnu. Seskočím unaveně z lůžka a dojdu rychle ke skříňkám. Začnu je zběsile prohledávat. Musí tady přece někde být. Jsou to základní léky. „Co to děláš?" Slyším za sebou Leův hlas. Sám mě ale nezastaví. A tak otvírám a prohrabávám další šuplíky. Další skříňky. Až do doby, kdy se ve dveřích místnosti ozve zakašlání. Naštvané. „Tady nejsi doma, Reo," dojde ke mně Ben naštvaně a zavře šuplík, který zrovna otvírám. Podívám se mu do očí. „Potřebuju něco na horečku," řeknu hned. „Nemáš horečku," odsekne. Ale přitom je stále milý. „Nejsou pro mě," odpovím. Nad tím povytáhne obočí a založí si ruce na prsou. „Myslíš snad, že tady budu dealovat léčiva? V téhle době, kdy se nedají sehnat?" Ptá se naštvaně. Prohrabávání té skříňky bylo zřejmě překročení hranice. „Má nemocného syna," ozve se Leo pevným hlasem. Jemu to už zřejmě došlo. Krátce se na Lea podívám, poté ale pohlédnu do očí zpátky Benovi. Pohledem, který jasně říká, že pro ty léky budu ochotná i vraždit. Pohledem, který prosí někde tam v hloubi o pomoc. Ben pomalu spouští ruce. Krátce mi pohlédne na břicho a potom zase mě do očí. Jak kdyby si vzpomněl na tu jizvu a snažil se vybavit, jestli to byl sen nebo ne. „Kolik mu je?" Zeptá se. Pomalu polknu. Nechci jim říkat příliš detailní informace. Při Benově otázce si však všímám, jak Leo zpozorní. Jak kdyby si myslel, že Tommaso může být jeho. A tak se nakonec rozhodnu odpovědět. Jen proto, abych Leonarda ujistila, že on rozhodně otcem není. „Pět..." odpovím. „Má nějaké další symptomy?" Zeptá se Ben, zatímco Leo pomalu přechází k oknu a otáčí se k nám zády. „Zimnice, horečka... kašel, špatně dýchá, je slabý..." pokrčím rameny. Ben pomalu přikývne. „Něco ti donesu. Ale už se mi tu nehrab," řekne přísně. Mírně se pousměju a od skříněk odstoupím. Ben se vydává zpátky ke dveřím, Leo se dívá někam do dáli z okna a mě se zatočí hlava. A proto znovu mířím k lůžku. Pomalu. Opatrně. Hlavně ať nezavrávorám a znovu dneska nespadnu. „Jsi šťastná?" Zeptá se Leo stále otočený zády, zatímco já usedám zpátky na lůžko. Zavřu pomalu oči. Jsem. A zároveň vůbec. Mám v životě tolik lásky, kolik jsem v něm nikdy neměla. A zároveň tolik nenávisti. Smutku a neštěstí. V životě mám spoustu nových lidí, na kterých mi záleží. Ale žádného člověka z života před sedmi lety. Jakoby tehdy začala nová kapitola mého života. Jakoby se můj život obrátil vzhůru nohama a přestal dávat smysl. A přitom to má všechno tak velký smysl. „Reo..." ozve se znovu místností. Pootevřu oči a zadívám se do země. Ale jen krátce, potom totiž znovu pohlédnu na Lea. Jak kdybych si ho takhle chtěla zapamatovat. A už nikdy v životě na něj nepomyslet ve zlém. Nepomyslet na něm ani v dobrém. Nepotkat ho. Nežít s ním v jednom státě. V jeho státě. Ben je ale zpátky dřív, než jsem nucena něco odpovědět. Asi bych ani neodpověděla. Pomalu ke mně dojde. „Jsou to antibiotika... nikde jinde je neseženeš," podá mi do ruky tlustou krabičku. Šokovaně si ji od něj převezmu a podívám se na ni. „Dávej mu jeden prášek po osmi hodinách. Po jídle... a k tomu mu dávej tohle," podá mi další dvě krabičky. „Do pár dnů by se z toho měl dostat, kdyby ne... ozvi se mi," řekne a ukáže na číslo napsané na jedné z krabiček. Podívám se mu vděčně do očí. Ty se mi hned zahrnou slzami. Asi štěstím. Asi tím, že jsem opravdu dokázala něco sehnat a Tommasovi bude lépe. Rychle Bena vděčně obejmu. „Grazie. Mille grazie, Benjamin," odtáhnu se a podívám se mu vděčně do očí. Pousměje se na mě a chytne mě za ruku. Neodpoví. Ale vidím na něm, že je rád, že mi může pomoct. „Odvezu tě domů," přeruší nás Leo. Ben mou ruku hned pouští. „Ošetřím jí jen tu hlavu," namítne a hned se pro něco natáhne. Já však zavrtím hlavou. „Není to tak hrozný. To zvládnu i doma... už jste toho pro mě udělali dost," pousměju se na něj. Vidím na něm, že se mu to nelíbí, ale že ví, že se mnou asi nehne. „Měla by ses přijít s tou rukou ukázat... tak za čtrnáct dní nebo tři týdny..." řekne jen. A zřejmě vidí, že to se zase nelíbí mě. „Není to úplně úraz, který si zvládneš vyléčit sama... pokud chceš tu ruku zachránit..." podívá se mi do očí. „Mám svého doktora..." odpovím jen. Nad tím se mírně ušklíbne. „Ten ale určitě nemá to vybavení, co my," řekne jen. Otočí se na patě a než stíhám cokoliv říct, odchází pryč. A já zase zůstávám s Leem sama.

„Reo," ucítím jemný dotek na mém rameni. S trhnutím se probouzím a zmateně se porozhlédnu kolem sebe. Jsem stále v Leově autě. Stojíme před Glorií. Musela jsem usnout hned, co jsem si do auta sedla. Promnu si unaveně oči a chtě nechtě zívnu. „Jak jsi věděl, kde bydlím?" Zeptám se rozespale. Uvědomím si totiž, že jsem mu neříkala, kam mě má zavést. „Něco jsem si zjišťoval, když... jsem tě potkal," řekne jen. No jasně. To mi taky mohlo dojít. V autě se místo hudby ozve tiché vyzvánění telefonu a na displeji se objeví jméno. Clara. Zadívám se na to jméno déle, než bych asi měla. Leo totiž hovor rychle odmítá a podívá se znovu na mě. „Už půjdu," řeknu a natáhnu se dozadu pro tašku s léky. V boku mě ale zabolí, zapomenu na něj. A tak se mírně zašklebím a otočím se s prázdnou rukou zpátky. „Počkej," řekne a sám se pro tašku jednoduše natáhne. Převezmu si ji, ale nepodívám se na něj. Na displeji se znovu objeví to jméno. Povzdechnu si. „Je po tobě sháňka," řeknu. Otevřu dveře a vystoupím. „Reo, počkej..." řekne a nakloní se mírně k mým dveřím. Podívám se na něj. „Drž se od nás dál. Už tě nechci vidět," řeknu jen a zabouchnu mu dveře přímo před nosem. Otáčím se a co nejrychlejším krokem mířím dovnitř. Tak rychle mi to zase nejde. Jsem z toho všeho rozrušená. Ale vím, že tohle setkání s ním mi stačilo k tomu, abych ho už nikdy nechtěla vidět. Protože každé další setkání by bylo jako kudla do srdce. A já si postupně začínám uvědomovat, jak moc blbá jsem tehdy byla. Všechno jsem kvůli němu pohřbila. A nenávratně ztratila. On tím ale jenom získal. O to víc to bolí.